Paulikiáni

Paulikiáni byli křesťanským heretickým hnutím šířícím se od 7. století v Arménii a od 8. století i ve východních thematech Byzantské říše. Učení tohoto hnutí mělo silně dualistické a gnostické rysy, pro které byli současníky často označováni za manichejce, a kombinovalo v sobě prvky zoroastrismu a křesťanství, z něhož přebíralo evangelium a listy sv. Pavla.[1] Vycházeli spíše než z učení manichejců z učení sekty markionovců a jejich dualismus spočíval v tom, že hlásali základní protiklad mezi Bohem a vládcem tohoto světa, kteří spolu vedou věčný zápas. Odmítali četné církevní instituce, až už to byla církevní hierarchie s biskupem v čele či některé základní prvky církevní praxe, svátosti apod.[2]

Na byzantském území se hnutí paulikiánů výrazněji rozšířilo během 8. století, tedy v době ikonoklasmu. Byla to situace pro paulikiány celkem příznivá, protože jejich odpor k některým vnějším projevům církve jako k svatým obrazům, tak zejména vůči mnichům, se v mnoha ohledech blížil oficiálnímu postoji státní moci, a tak se sekta těšila poměrně značnému klidu. To se však změnilo na začátku devátého století.[2]

Michael I. Rangabe znovu uvedl v platnost zákony namířené proti manichejcům, za něž byli paulikiáni pokládáni, a od vlády císaře Theofila byli v pozdějších letech vystavováni pronásledování, které nabylo zvláštní intenzity a krutosti za regentské vlády císařovny Theodory II. Aby unikli persekuci, uchylovali se často na arabské území, kde si se svolením melitenského emíra založili vlastní poloautonomní panství se sídlem v Tefrike. V 9. století vedli paulikiáni ve spojení s Araby ozbrojený boj proti byzantským císařům. Při byzantské ofenzívě začátkem šedesátých let utrpěli těžké ztráty a roku 863 zahynul sám jejich vůdce Karbeas. Na jeho místo však nastoupil Chrysocheiros, který usiloval založit vlastní državu. Chrysocheirovi se podařilo po zavraždění byzantského císaře Michaela III., které mělo za následek vojenské oslabení Byzance, dosáhnout během vojenského tažení západního pobřeží Malé Asie. Nový císař Basileios I. se pokoušel s Chrysocheirem vyjednávat, ale ten vyžadoval odstoupení celé Malé Asie, což císař odmítl.[3] Nato se Basileios roku 871 vypravil proti paulikiánům, ale byl pod hradbami Tefrike poražen. Teprve o rok později se byzantskému vojevůdce Christoforovi podařilo zasadit paulikiánům zničující úder. Množství jich padlo, ještě větší počet byl zajat. V boji zahynul i Chrysocheiros.[1] Poslední úder paulikiánskému hnutí představovalo zemětřesení, které zničilo podstatnou část Tefrike. Zbylí paulikiáni byli násilím hromadně obraceni na ortodoxní víru, velké množství jich bylo přesídleno na byzantské území. Obrácení paulikiánští bojovníci byli zařazeni do byzantských oddílů a posláni na západ, kde jen o málo později pomáhali dobývat pro Byzantince jižní Itálii od svých bývalých arabských spojenců.[3]

• GARSOÏAN, Nina G. Byzantine Heresy. A Reinterpretation. Dumbarton Oaks Papers. 1971, roč. 25, s. 85-113. Dostupné online.
• RUNCIMAN, Steven. The medieval Manichee : a study of the Christian dualist heresy. Cambridge: Cambridge University Press, 1982. 214 s.
• HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Řecka. Praha: Lidové noviny, 1998. 765 s.
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s.