Pasivní rezistence

Pasivní rezistence (neboli pasivní odpor) je politický termín vyjadřující způsob obrany zvolených cílů bez použití zbraní. K dosažení vytčených cílů se tak používá pasivní forma odporu, mezi kterou se řadí stávky, bojkot, odmítání spolupráce či omezení práce na nejnižší možnou míru. Cíl agrese má pak být pro útočníka tak neatraktivní, že se agresor vzdá, nebo již obsazené území opustí, neboť náklady na údržbu tohoto území jsou vysoké. Mezi další případy pasivní rezistence patří též pomalá práce nebo přesné dodržování předpisů.[1]

Pasivní rezistence v českých dějinách

V dějinách českých zemí se pasivní rezistence objevila za doby rakousko-uherské monarchie. Tehdy tímto způsobem reagovaly české politické strany proti nedokonalému federalismu, kdy české země nedostaly svá plná práva a politické zastoupení na úrovni stejné jako země koruny uherské. Na základě této události se česká politická scéna rozdělila na konzervativní staročechy, zastánce pasivní rezistence (František Palacký, František Ladislav Rieger), a liberální mladočechy (Julius Grégr, Karel Sladkovský).[2]

Jistým druhem pasivní rezistence byl i postoj k práci za protektorátu, kdy platilo nepsané jinotajné heslo PP (Pracuj pomalu), čímž mělo být mařeno německé válečné úsilí.[3]

Odkazy

Reference
  1. ČERMÁK, Josef, a kol. Malá encyklopedie Universum: příruční encyklopedie pro 21. století. 1. vyd. Svazek 4 (Mis–Pro). Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2009. 480 s. ISBN 978-80-242-2378-0.
  2. NĚMEC, Václav; SURÝ, Jan. Rakouská monarchie v druhé polovině 19. století [online]. Selibice: Václav Němec [cit. 2015-06-18]. Dostupné online.
  3. http://www.dejepis.com/ucebnice/cesko-za-protektoratu/
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.