Komunistická strana Španělska

První komunistická strana ve Španělsku, Španělská komunistická strana, byla utvořena v dubnu 1920 členy Federace socialistické mládeže (mládežnického křídla PSOE). Strana vydávala tisk El Comunista.

O rok později byla založena Španělská komunistická dělnická strana. Tuto stranu založilo bývalé komunistické křídlo v rámci Španělské socialistické dělnické strany (tzv. terceristas), které se předtím pokoušelo neúspěšně ovládnout stranu a vstoupit s ní do Kominterny.

V listopadu 1921 se obě strany sloučily, nová strana přijala název Komunistická strana Španělska a vstoupila do Třetí internacionály. V prvních letech působení se stala PCE terčem represí ze strany diktatury Miguela Primo de Rivery. Zároveň probíhaly vnitřní spory o směřování strany. Po vítězství promoskevského (stalinského) křídla vzniklo více odštěpeneckých útvarů, některé z nich se později spojily do Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM). Parlamentní zastoupení získala PCE poprvé v roce 1933 (0,22 % hlasů).

Po důsledné bolševizaci nebyla PCE početnou stranou, přesto se díky těsným kontaktům na Sovětský svaz stala důležitou součástí Lidové fronty. Během občanské války se postavila proti radikálním tendencím anarchistů a POUM (tj. spontánní zabírání půdy a továren, boření kostelů aj.). PCE také stojí za krvavými událostmi v Barceloně v květnu 1937, kdy byli levicoví odpůrci republikánské vlády potlačeni a následně pronásledováni; někteří, jako tajemník POUM Andreu Nin, byli popraveni. Během války vzrostl počet členů z 30 tisíc až na 100 tisíc. V roce 1936 byla rozpuštěna komunistická strana v Katalánsku, splynula spolu s ostatními socialistickými stranami do Sjednocené socialistické strany Katalánska (PSUC) (od té doby nemá PCE katalánskou stranickou organizaci).

I po nastolení diktatury Francisca Franca zůstala strana organizovaná, i když čelila tvrdým represím. Na některých místech země dokonce vedla odpor prostřednictvím guerrillového boje. V pozdějších letech frankistické diktatury změnila taktiku, skrze dělnické komise se stala součástí politického disentu v zemi. Velká část členů odešla do exilu, většinou do Francie.

V 60. letech se stal vůdcem strany Santiago Carrillo, pod jeho vedením opustila PCE leninistickou linii a přešla k eurokomunismu (ve španělských poměrech to znamenalo respektování liberální demokracie v rámci konstituční monarchie). V roce 1977 byla PCE soudně legalizována. Krátce po legalizaci se ke straně hlásilo 200 000 aktivistů. V prvních dvou svobodných volbách se volební výsledek pohyboval okolo 10 %. Po neúspěchu v roce 1982 (4 %) byl Carrillo vytlačen z vedení strany. V 80. letech ze strany odešla část členů, která nesouhlasila s její eurokomunistickou orientací a založila Komunistickou stranu národů Španělska (PCPE).

V roce 1986 se v rámci protestů proti NATO vytvořila dodnes existující aliance stran nazvaná Sjednocená levice (IU, Izquierda Unida), v rámci které PCE zaujímala/zaujímá hegemonní postavení a kandiduje ve volbách.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Komunistická strana Španělska na Wikimedia Commons
• Oficiální web