Parmenidés

Podle tradice napsal Parmenidés jediné veršované dílo, „O přírodě“ (Peri fyseós), které prý mělo asi 3000 veršů, z nichž se zachovalo asi 150. Báseň se snad skládala ze tří částí:

1. z proemia (předmluvy),
2. z části o „cestě pravdy“ (alétheia) a
3. z části o „cestě zdání“ (doxa).

V zachovaném zlomku předmluvy (DK 28 B 1)[1] popisuje básník, jak jej „vědoucí kobyly“ v doprovodu panen unášejí cestou bohyně ke „bráně cest noci a dne“, jejíž veřeje ovládá „neúprosná Diké“ (osud, spravedlnost). Když ji průvodkyně ale uprosí, vpustí vůz k bohyni (snad Persefoně), jež básníka přivítá a sdělí mu to hlavní: je to božský úradek, že se dostal na tuto cestu, vzdálenou od běžných cest lidí, kde se dozví neotřesitelnou pravdu, na rozdíl od pouhých mínění smrtelníků, v nichž žádná pravda není. Další zachované zlomky se týkají jednak metody, pravdy a omylu, dále poznání Vesmíru, živlů a jejich původu, zárodků a plození, a konečně běžného lidského vědomí. Tak je alespoň pořádají současná vydání.[2]

Vzhledem ke fragmentární povaze zachovaného Parmenidova díla, navíc psaného neobyčejně hutným a úsporným jazykem, je jeho výklad krajně nejistý. Jisté je jen to, že jak Platón, tak Aristotelés si Parmenida neobyčejně vážili a Platón jej dokonce nechává vystupovat ve stejnojmenném dialogu se Sókratem, což ale historicky není možné. Parmenidovy názory touto cestou významně ovlivnily celou tradici západního metafysického a racionálního myšlení. Obvyklý a tradiční výklad proto vychází z toho, jak Parmenida chápali právě Platón a Aristoteles.

Parmenidés je v tomto pojetí první „kritický“ filosof, který se nespokojuje s běžným smyslovým poznáním a naopak je považuje za nejisté. Jisté poznání se musí zakládat na rozumové kritice, na požadavku bezespornosti a na pevných pojmech. Poznat lze jen to, co je stálé a se sebou samým totožné, kdežto změna, pohyb, vznik a zánik jsou jen povrchní zdání, na něž se nelze spolehnout. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se snažili vysvětlovat zkušenostní svět z nějakého principu či živlu, Parmenidés hovoří o bytí, které je jedno a stojí v jasném protikladu k nejsoucímu. „Co není, nemůže být.“ Parmenida lze tedy pokládat i za prvního teoretika, který nevychází ze zkušenosti, nýbrž ji naopak poměřuje a kritizuje racionálními kategoriemi.

Proti tomuto výkladu ovšem stojí, že ve zlomcích o světě Parmenidés sám o vzniku a zániku hovoří, jako kdyby naproti světu pravého bytí a poznání stál svět pouhého zdání. Jiní autoři připomínají, že Parmenidova báseň má náboženské, apokalyptické pozadí, takže ji nelze vykládat jen racionálně.[3]

• „…neboť že něco poznáváme je totéž jako že to jest.“
• Jiný překlad: „…neboť myšlení a bytí je totéž.“[4]
• „…neboť nikdy nelze vynutit, aby bylo, co není.“[5]
• „Na cestě jsoucího je mnoho znamení: že jsoucí nevzniklo a nelze je zničit, je jediné a z jednoho kusu, neotřesitelné a nezdokonalitelné; nebylo ani nebude, neboť je nyní vcelku a pohromadě, jedno a sevřené.“[6]
• Jsoucí „není v nějakém ohledu nedostatečné – kdyby totiž bylo, chyběla by mu celistvost. A že je, poznáváme je totéž, jako poznání, že jest.“[6]
• „…je ze všech stran dokonalé, jako hmota dokonalé koule, jež se ze středu rozkládá stejně všemi směry. Nemůže totiž být, aby zde nebo tam bylo větší nebo menší.“[6]
• „Jako prvního ze všech bohů stvořila (vládnoucí bohyně) Erós.“[7]

• K. Svoboda: Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha 1971.
• J. Mansfeld, Die Fragmente der Vorsokratiker I. Stuttgart 1991. (Řecky a německy)