Paralaktické měření vzdáleností

Principem paralaktického měření vzdálenosti je řešení štíhlého trojúhelníku. Na jednom koncovém bodě měřené vzdálenosti (B) je umístěna lať o přesně známé délce. Na druhém koncovém bodě (P) je přesný (vteřinový) teodolit, kterým se měří vodorovný úhel ${\displaystyle \gamma }$.

Vodorovná vzdálenost je pak vypočtena: ${\displaystyle s={\frac {b}{2}}{\mbox{cotg}}{\frac {\gamma }{2}}}$.

Pokud je b=2m, pak ${\displaystyle s={\mbox{cotg}}{\frac {\gamma }{2}}}$.

Na podobném principu bývalo založeno i určování délky triangulačních základen.

Základnová lať Carl Zeiss Jena Bala 2 m

V Československu se používaly především základnové latě VEB Carl Zeiss Jena Bala 2m v kombinaci se vteřinovým teodolitem Zeiss Theo 010 a trojpodstavcovou soupravou Zeiss (stativy, trojnožky, terče a optický dostřeďovač). Pro měření v podzemních prostorách bylo možné terče doplnit osvětlovacím zařízením.

Základnové latě vyráběli i ostatní přední výrobci zeměměřických přáístrojů, jako Wild Heerbrugg (Wild GBL)[1] , Kern Aarau (Kern IB - invarbasislatte)[2] a další.

Při standardním měřickém postupu byla přesnost měření závislá na měřené délce. Níže uvedené hodnoty platí pro použití vteřinového teodolitu s přesností ±3^cc / 1".

Pokud byla měřená vzdálenost rozdělena na kratší úseky a byl použit zvláštní postup měření (kalibrovaná lať, oboustranné terče apod.) byla přesnost měření v milimetrech.

Metoda byla zcela vytlačena po nástupu světelných dálkoměrů.