Papežka Jana

Pravděpodobně jediným hmotným důkazem její existence by mohla být tzv. sedia stercoraria, zvláštní stolička s otvorem, na kterou měl dotyčný papež usednout a jeho mužství mělo být skrze tento otvor potvrzeno. V současnosti je tato stolička součástí Vatikánských muzeí, ale její skutečný účel není znám.

První zmínka o papežce Janě pochází z kroniky Chronographia tripartita sepsané Anastasiem Bibliothecariem, neúspěšným kandidátem na papeže, v roce 875. Tato zmínka se ovšem stěží dá považovat za spolehlivý zdroj. Zpráva o papežce Janě je totiž uvedena pouze v jednom z několika rukopisů této kroniky, jako poznámka na okraji vytržená z kontextu, vepsána rukopisem jiným než autora celého textu, navíc rukopisem, který nese známky písma z pozdější doby odpovídající době zapsání legendy ve 13. století Martinem z Opavy. Proto ji historici nepovažují za důvěryhodnou.

Příběh papežky Jany je znám také z kroniky Chronicon Pontificum et Imperatorum kronikáře Martina Polonuse (známý také jako Martinus de Oppavia, Martin z Opavy nebo Martin von Troppau, †1274), odlišná verze příběhu je citována také ve spise Sedm darů ducha svatého, kterou napsal dominikán Étienne de Bourbon (†1261). Dále je papežka Jana také zmiňována v listu sv. Fótia kaganovi Askoldovi z roku 863. Zmiňoval se o ní např. i Jan Hus na Kostnickém koncilu v roce 1415.

Církevní historik Caesar Baronius se domníval, že jde o satiru na papeže Jana VIII. (872–882), kterému byla předhazována změkčilost a přílišná mírnost až zženštilost v jednání s exkomunikovaným konstantinopolským patriarchou Fotiem. Podle jiného vysvětlení může jít o satiru na mocnou římskou šlechtičnu Marozii, která v letech 911–931, v době velkého úpadku papežství, dosadila a opět odstranila celkem sedm papežů – mimo jiné také Jana X. a Jana XI..

Jinou teorii představil v 19. století historik Ignaz von Döllinger. Nedaleko Kolosea byla nalezena antická socha ženy s nápisem označujícím, kdo uhradil náklady na její vybudování: "PPP" (latinská zkratka proprie pecunia possuit – „věnoval vlastní peníze“) a se jménem dárce: "Pap. (snad Papirius) pater patrum". Pater patrum (otec otců) byl titul velekněze pohanského Mitrova kultu. Archeologové skutečně pod základy nedalekého kostela sv. Klementa v Lateránu odkryli zbytky svatyně boha Mitry.

Nález sochy vnáší světlo do verze příběhu o papežce Janě z pera dominikána Étienne de Bourbon (†1261). Líčí se v něm, že papežka při jedné veřejné akci porodila syna, byla rozhořčeným davem usmýkána a na místě, kde zemřela, byl postaven pomník s latinským nápisem Petre, Pater Patrum, Papisse Prodito Partum (Petře, otče otců, prozraď porod papežky). Možná, že si takto lidová fantazie vyložila latinský nápis v době, kdy socha ještě stála.[1]

Filmy

• Papežka Jana (Pope Joan), Velká Británie 1972, režie: Michael Anderson; hrají: Liv Ullmannová, Olivia de Havilland, Lesley-Anne Downová, Franco Nero
• Legenda o Janě (Die Päpstin), Německo, Velká Británie, Itálie, Španělsko 2009, režie: Sönke Wortmann; hrají: Johanna Wokalek (Papežka Jana), David Wenham, John Goodman, Claudia Michelsen, Giorgio Lupano, Franka Potente

Muzikál

• Papežka (Die Päpstin), muzikál Dennise Martina z roku 2011.