Paleocenní–eocenní teplotní maximum

Samotné příčiny PETM nejsou zcela jasné, často bývá uváděno náhlé uvolnění metanhydrátů z mořských sedimentů vyvolané masivní vulkanickou erupcí.[2][3] Metanhydráty byly patrně sekundární, kdežto hydrotermální průduchy primární příčinou.[4] Vulkanismus ale také mohl oddělit Arktidu od Atlantiku a změnit oceánské proudy.[5]

Třebaže jenom málo skupin prodělalo velké vymírání,[1] následkem událostí došlo k dramatickým změnám ve složení fauny a flóry na souši i v oceánech.[3] Došlo k masivnímu úbytku bentických dírkonošců, jejich diverzita poklesla o 30 až 50 %.[1] Na souši zmizely některé paleocenní skupiny, avšak objevují se naopak sudokopytníci, lichokopytníci a z období na přelomu paleocénu a eocénu také pocházejí nálezy prvních euprimátů.[3]

V průběhu této události se hladiny oceánů ohřály v průměru asi o 2 °C a výrazně se také snížilo pH oceánských vod.[6] Na souši došlo k posunu podnebných pásů směrem k pólům.[7]

Po PETM se globální teploty vrátily na úroveň před PETM, avšak během takzvaného eocenního klimatického optima došlo k návratu globálních teplot na úroveň blízké úrovni během PETM.[2] Následoval trvalý přechod k chladnějšímu klimatu, s vyvrcholením a prudkým poklesem teplot na přelomu eocénu a oligocénu před 34 miliony lety.[3]