Pakůň běloocasý

Pakůň běloocasý, v Africe známý pod názvem gnu (Connochaetes gnou), je velký přežvýkavec obývající travnaté savany Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany.

Pakůň běloocasý
Samec pakoně běloocasého
Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Artiodactyla)
Podřádpřežvýkaví (Ruminantia)
Čeleďturovití (Bovidae)
Podčeleďbuvolci (Alcelaphinae)
Rodpakůň (Connochaetes)
Binomické jméno
Connochaetes gnou
(Zimmermann), 1780)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis

  • hmotnost: 120–155 kg
  • délka těla: 200–210 cm
  • délka ocasu: 100 cm
  • výška v kohoutku: 110–120 cm

Trup je zbarven černohnědě s purpurovým leskem, Hřbetní hříva a dlouhý ocas, podobný koňskému jsou bílé nebo krémově zbarvené, vousy na čenichu černé. Rohy jsou velmi silné, hákovitého tvaru, směřují dolů, dopředu a vzhůru, takže je má zvíře zdánlivě před očima. Po oblouku mohou rohy měřit až 78 cm. Obě pohlaví jsou si velice podobná, samice jsou menší a mají slabší rohy. Mláďata se rodí bez rohů, mají pískově zbarvenou srst s tmavší kresbou na hlavě.

Chování

Pakoně běloocasí původně žili ve velkých stádech bez výraznější sociální hierarchie (podobně jako dosud pakůň žíhaný), často společně s kvagami, antilopami skákavými, pštrosy a buvolci pestrými. Dříve pakoně běloocasí pravidelně migrovali za potravou, dnes však většinou žijí na omezených (a často i ohrazených) územích, čímž tuto možnost ztratili. V době říje vytváří samci harémy samic a dočasně obhajují teritorium před případnými soky. V této době jsou velmi agresívní, a to i v zajetí, kde mohou napadnout ošetřovatele i jiná zvířata, chovaná s nimi ve výběhu (v ZOO Dvůr Králové např. zebry). Pakoně běloocasí často předvádějí různé zdánlivě nesmyslné pohyby, připomínající jakýsi tanec, často více zvířat současně. Toto chování bylo pozorováno u obou pohlaví. Jejich "tanec" se skládá ze série výskoků, předstíraných výpadů, točení na místě a zvířata při něm šlehají ocasy. Smysl tohoto chování, které lze pozorovat i v zajetí, dosud není jasný.

Dospělý pakůň běloocasý se ozývá temným, protáhlým bučením, které zní jako "gnu-úú", což dalo zvířeti jméno T'gnu v jazyce domorodých Khoikhoiů, které později ve formě gnou či gnu převzali i běloši. Mláďata se ozývají naříkavým bečením, podobně jako malá telata domácího skotu.

Jejich přirozenými predátory jsou velké africké šelmy - lev, hyena skvrnitá a pes hyenovitý, případně krokodýl nilský. Levharti a gepardi jsou nebezpeční pouze mláďatům.

Říje pakoní běloocasých probíhá zpravidla v období dešťů, které v jižní Africe odpovídá evropskému jaru. Teritoriální samec si v této době vytváří harém samic, od nichž zuřivě odhání případné soky. Souboje se často odehrávají v kleče na předních končetinách a bývají velmi urputné. Březost samice trvá 8,5 měsíce, pak se narodí jediné mládě. Mládě je již několik minut po narození schopno postavit se na končetiny a o něco později již následovat stádo.

Ohrožení

Pakůň běloocasý byl dříve považován za škůdce a nevítaného konkurenta domácího skotu. Pro jeho zvědavost ho nebylo těžké zastřelit a již od 18. století byl hromadně vybíjen. Ve volné přírodě tak byl do roku 1900 skoro vyhuben a přežíval pouze na některých soukromých farmách v počtu cca 300 kusů. Chovem v zajetí, reintrodukcí a přísnou ochranou se postupně podařilo populaci obnovit a pakoně vrátit do volnosti a v současnosti je podle Červeného seznamu IUCN klasifikován jako druh závislý na ochraně. Většina pakoní běloocasých v současné době žije v přírodních parcích a rezervacích, někteří na soukromých farmách, kde mohou být i předmětem trofejového lovu. V současnosti se populace pakoně běloocasého odhaduje na 18 000 jedinců.

V kultuře

Pakůň běloocasý byl patrně předlohou pro bájného tvora jménem Catoblephas. Představy o něm vznikly v období antiky, zřejmě na základě špatného popisu pakoně. Později se rozvinuly zvláště na pozadí středověkých a raně novověkých bestiářů. Měl to být černě zbarvený kopytník, který se živí jedovatými rostlinami. Má proto smrtelně nebezpečný pohled (podobně jako bazilišek), případně jedovatý dech, a proto neustále sklání svou šerednou hlavu.

Pakůň běloocasý v českých zoo

Pakůň běloocasý není příliš častým chovancem zoologických zahrad. Problémem může být značná agresivita samců vůči lidem i zvířatům ve společných výbězích. V Česku ho chovají zoologické zahrady ZOO Dvůr Králové nad Labem a ZOO Olomouc.

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]

Literatura

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.