Pabianice

Pabianice vznikly zřejmě na přelomu 10. a 11. století jako nevelká osada při říčce Dobrzynka. Zakladatelem obce byl pravděpodobně muž jménem Fabian (Pabian), je možné, že byl původem z Čech, protože v těch dobách tam bylo toto jméno velmi oblíbené. Existuje však verze, že název má původ v zálibě zakladatelů města v honu (s tím, že původní varianta zněla Pobijanice, ze slova Bijan), ale traduje se i verze o kněžně Fabiance, která byla tak ošklivá, že se musela ukrývat před lidmi na zdejším zámku.

Městská práva získaly v roce 1297 (někteří historici datum zpochybňují).

V 18. století začínají do města přicházet němečtí kolonisté. Byli to zruční řemeslníci (krejčí, barváři). Část z nich se polonizovala (např. předkové Maxmilána Kolbeho). Třetím významným etnikem byli Židé, v roce 1836 vznikla židovská obec, 1847 postavili synagogu. V roce 1849 tvořili 15 procent obyvatel. Až do roku 1862 však měli formálně zakázáno bydlet ve městě.

Pabianice byly včleněny do Třetí říše. Byly zavřeny všechny polské školy, plánovalo se vysídlení Poláků na východ a osídlení města Němci. Polští obyvatelé byli vystěhováni z lepších domů, do kterých se nastěhovali Němci.

Začátkem roku 1940 bylo vytvořeno ghetto pro Židy, většina jeho obyvatel byla později zavražděna (mnozí zahynuli již dříve kvůli epidemiím a hladu). Válku přežilo jen velmi málo židovských obyvatel, ti se většinou vystěhovali do Izraele.