Pařížský syndrom

Pařížský syndrom je charakterizován řadou psychiatrických symptomů jako jsou bludy, halucinace, pocity pronásledování (dojem, že dotyčný je obětí předsudků, agrese nebo nepřátelství), derealizace, depersonalizace, úzkost, ale i psychosomatické projevy jako jsou závrať, tachykardie, pocení atd.[7] Klinický obraz je nicméně velmi variabilní, jeho společnou charakteristikou je, že se vyskytuje během cest, kdy se cestující setkává s věcmi, které dříve nezažil, které neočekává. Příznaky, které neexistovaly před cestou, opět zmizí po návratu do známého prostředí.

Základními faktory, které spouštějí syndrom, podle autorů článku jsou:

• Jazyková bariéra – jen málo Japonců hovoří francouzsky a naopak. Neznalost jazyka je hlavní příčinou. Kromě zjevných rozdílů mezi francouzštinou a japonštinou je zde mnoho každodenních frází a idiomů, které, zbaveny svého významu a obsahu, zvyšují zmatek při přímém kontaktu s Francouzi.
• Rozdíly v kulturní identitě – velké odlišnosti jsou nejen v jazyce, ale také ve zvycích a společnosti. Francouzi komunikují více na neformální úrovni ve srovnání s přísně formální japonskou kulturou, což je pro některé japonské návštěvníky velký problém.
• Idealizovaný obraz Paříže – někteří jednotlivci nejsou schopni uvést do souladu rozdíly mezi populárním virtuálním obrazem Paříže a syrovou realitou.
• Fyzické vyčerpání – vynaložený čas a energie, ať už na služební cestě nebo na dovolené a snaha stihnout velké množství památek a zážitků během krátkého pobytu v Paříži, spolu s účinky pásmové nemoci přispívá rovněž k psychické destabilizaci některých návštěvníků.

Profesor Hiroaki Ota, japonský psychiatr působící ve Francii, je považován za prvního vědce, který v roce 1986 nemoc diagnostikoval.[1] Pozdější práce Youcefa Mahmoudia, lékaře z nemocnice Hôtel-Dieu, naznačuje, že Pařížský syndrom je psychopatologický jev týkající se spíše cesty, než cestujícího.[8] Domnívá se, že vzrušení vyplývající z návštěvy Paříže způsobuje zrychlení srdeční činnosti. Ta způsobuje závratě a dušnost, což má za následek halucinace obdobně jako u Stendhalova syndromu.