Předškolní věk

Dítě kolem třetího roku již zvládá chůzi po rovném i nerovném terénu, chůze do schodů a ze schodů je již bez větších problémů. Čtyřleté dítě již dobře utíká, hbitě seběhne ze schodů, seskočí z nízké lavičky, vydrží stát déle na jedné noze, umí házet míčem způsobem dospělých osob.[1] Dítě v pěti letech tohle všechno zvládá lépe a s větší dokonalostí. Můžeme tak motorický vývoj označit jako stálé zdokonalování a zlepšování pohybové koordinace, hbitosti a elegantnosti pohybů.[1] Vidíme také, že pohyby se projevují v lepší soběstačnosti (oblékáni, obouváni, při WC malá pomoc, dítě si umí umýt ruce a může se pod dohledem samo koupat).[3] Zručnost dítě cvičí zejména při kresbě, ale také při hrách s pískem, plastelínou, keramikou a kostkami.[1]

Kresba vypovídá o dítěti, jak vnímá svět, odráží myšlení dítěte, uplatňuje se rychlý vývoj chápání okolního světa. Kresba je jednou ze symbolických funkcí, v níž se projeví tendence zobrazit realitu tak, jak ji dítě chápe.[4] Dítě předškolního věku se pokouší i o kresbu postavy.

Předškolní věk je obdobím, ve kterém dochází k extrémnímu a rozhodujícímu rozvoji komunikačních kompetencí.[5] Během předškolního věku dochází ke značnému zdokonalení řeči, děti se učí mluvit prostřednictvím nápodoby verbálního projevu dospělých lidí (případně starších dětí), s nimiž žijí a komunikují.[2] Výslovnost tříletého dítěte je hodně nedokonalá, mnohé hlásky nahrazuje jinými nebo je vyslovuje nepřesně.[1] Dítě zvyšuje zájem o mluvenou řeč, preferuje pohádky a povídky. Počet říkanek se rozrůstá. Rádo a hodně povídá, často je samo sobě jediným posluchačem.

Pro dítě ve věku kolem 18.–24. měsíce je typické tzv. první ptací období, které je charakteristické otázkou ,,Co to je?“

V průběhu předškolního období se dítě začíná ptát na příčinu, původ a význam věci.

Dítě se ptá nejčastěji otázkou „A proč?“. Ta je charakteristická pro tzv. druhé ptací období dítěte, které bývá cca na konci 3. roku.[2]

Vnímání je nedokonalé a nepřesné ve srovnání s dospělými. Dítě má velmi citlivé analyzátory, zvláště sluchové a zrakové. Vnímání je globální, postupem dítě stále více vnímá z celku jednotlivé detaily a začíná přesněji vnímat prostory. Sluchové vnímání se zdokonaluje a zpřesňuje. Poznávání se v tomto věku projevuje především v zaměřenosti na nejbližší svět a pravidla, která v něm platí.[2]

U dítěte převažuje předpojmové (předoperační) myšlení. Dítě si spojuje předpojmy s prvními slovními znaky, které se učí užívat. V činnosti dítěte se stále více prosazují symbolické činnosti. Dítě ve věku 2–3 let nerozlišuje slimáka od slimáků. Nedovede odlišit, zda slimáci, s kterými se setkalo na procházce je jediné individuum či třída odlišných jedinců. Myslí si, že ten samý slimák se objevuje znovu na různých místech.[4] Dalším typickým znakem myšlení u předškolních dětí je jejich útržkovitost, nekoordinovanost a nepropojenost, chybí jim komplexní přístup.[2] Dítě si upravuje realitu tak, aby byla pro něj srozumitelná a přijatelná. Občas si však musí vypomáhat zkreslením či vyloučením některých informací. Je přesvědčené, že každé poznání musí mít absolutní platnost.[2] Tento přístup se u dětí projevuje i formou nepravých lží, tzv. konfabulací, kdy dítě kombinuje reálné vzpomínky s fantazijními představami (ovlivněnými jak nezralostí, tak aktuálními potřebami a citovým laděním)[2] Dítě zvířatům připisuje lidské vlastnosti, často si vymýšlí neskutečné příběhy, jako jsou víly nebo čarodějnice. Nerozlišuje mezi snem a skutečností. O svých snech mluví jako o skutečných (dětské lži kolem 6–7 roku zanikají).[4]

Citové reakce jsou neúměrné podnětům, které je vyvolaly. Dítě neumí tlumit ani zastavit své citové prožívání, okamžitě se projevují v chování a řeči. Citový vývoj je charakteristický svojí afektovaností a impulzivností. Dítě je citově labilní – emoce rychle vznikají a rychle zanikají, tzv. snadný přechod od smíchu k slzám. Rodiče jsou pro předškolní dítě emocionálně významnou autoritou. Představují ideál, jemuž se chce dítě ve všech směrech podobat a s nímž se identifikuje.[1]

Dítě začíná vyhledávat vrstevníky, má tendenci spoluúčastnit se při činnostech, zejména hře. Zpravidla hra začíná s jedním společníkem, ale postupně vzniká ochota přibrat do hry 3–5 členů.[1] Učí se tak pravidlům hry, ochotně spolupracovat, podřizovat se a samostatně řešit spory. Obejde se bez matky, když si je jisto, že to nebude natrvalo. Osvojuje si sociální role, které si zkouší i ve hrách např. hra na doktory, hra na rodiče apod.[3]