Přímá akce

Bojkot židovských obchodů byl typickou ukázkou přímé akce v počátcích nacismu

Pochod na Washington za práci a svobodu, 1963

Protestní okupace silnice, přes kterou má projíždět kamion s jaderným odpadem, Německo, 2011

Taktika přímé akce jako takové existovala již od dob prvních mezilidských konfliktů, není ale přesně známe kdo nebo kdy zmíněný termín poprvé použil.

Odborová organizace Industrial Workers of the World zmínila pojem „přímá akce“ v jedné ze svých publikacích informujících o chicagských stávkách roku 1910.[3] Do širšího povědomí jej v roce 1912 uvedla americká anarchistka Voltairine de Cleyre, která ve své eseji Direct Action obhajuje přímou akci a uvádí historické příklady takových taktik boje v bostonském pití čaje nebo americkém hnutí proti otroctví.[4] Další americká anarchistka Emma Goldmanová v jednom ze svých článků napsala: „Přímá akce, která již osvědčila v ekonomické oblasti, je stejně účinná v oblasti individuální. Stovky omezení ovlivňují lidskou existenci, a pouze tvrdošíjný odpor k nim ji může konečně osvobodit.“[5]

Britský žurnalista William Mellor v knize Direct Action, definuje přímou akci jako „ekonomický nástroj sloužící k ukončení či ukočírování choutek těch, které posedla moc“. V této souvislosti uvádí, že může sloužit jak zaměstnancům v podobě stávek a sabotáží, tak zaměstnavatelům skrze výluky a kartely.

Přímé akce také historicky využívala řada sociálních hnutí jako sufražetky a feministické hnutí, afroamerické hnutí za občanská práva, indické hnutí za nezávislost, antiglobalizační hnutí, protiválečné hnutí, LGBTQ hnutí (ACT UP a další) nebo některé environmentalistické skupiny jako například Greenpeace, Extinction Rebellion, Fronta za osvobození zvířat či Limity jsme my. Typická je též pro řadu radikálních a revolučních politických hnutí, tradičně třeba anarchismus. Přímé akce jsou často prováděny afinitními skupinami.[6][7]

Existuje rovněž liberální pojetí přímé akce, pro které však není přímá akce způsob dosahování cílů, ale spíš taktika, jak přitáhnout pozornost médií a veřejného mínění, a tak ovlivnit rozhodování. Liberální přímá akce také potřebuje „demokratickou“ legitimizaci a měla by se tedy využívat tehdy, když úřady či jiné autority jsou těmi, kdo porušují zákony a pravidla.[8]