Písně harfeníků

Nejstarší doposud známý doklad skladby tohoto žánru je zaznamenán na Harrisově papyru z doby 19. dynastie (kolem roku 1300 př. n. l.), název skladby však uvádí, že je přepisem textu z hrobky jednoho z panovníků rané 11. dynastie.[2] Časové zařazení textu je proto nejisté: vyjadřuje sice postoje, které jsou v náznacích přítomny už ve starší egyptské literatuře, například v naučení vezíra Ptahhotepa z doby 5. dynastie, na druhou stranu Egypťané s oblibou posouvali dobu vzniku literárních textů do minulosti, aby jim dodali větší vážnosti.

Žánr byl oblíben obzvláště v 19. a 20. dynastii, hojné množství dokladů pochází také z řecko-římské doby. Český egyptolog Zbyněk Žába se proto domníval, že latinské básnické rčení carpe diem je odvozeno právě z egyptské literární tradice.[3]

Texty písní obecně vyzývají posluchače, aby si užívali radostí pozemského života, protože existence života posmrtného je nejistá. To lze interpretovat dvěma rozdílnými způsoby: buď jako odmítnutí tradičních náboženských představ o posmrtném životě vůbec, nebo jen jako připomenutí živým, že o posmrtném životě nemohou s určitostí nic vědět, a proto se tím nemají jako neřešitelnou otázkou trápit a svou mysl mají zaměřit raději na jistotu života pozemského už proto, že jejich čas jednou stejně přijde.

Většina badatelů ovšem považuje za správnější interpretaci první a zdá se, že tak Písně harfeníků chápali i Egypťané samotní. Lze to dovodit ze skladby v hrobce Neferhotepa z doby panovníka Haremheba, v níž je řada ohlasů na skladby tohoto druhu.[3][1] Zde jsou Písně harfeníků hodnoceny takto: „Slyšel jsem ony písně, jež jsou v hrobkách starých, co říkají s chválou života na zemi, znevažujíce zemi zemřelých. Proč to dělají zemi věčnosti?“[4]

Ukázka textu:[3]