Ota Holub

Jako jeden z prvních začal v Československu psát opevnění vybudovaném vybudované ve druhé polovině 30. let na ochranu československého státu před Německem. Svými pracemi přivedl celou generaci tzv. bunkrologů právě k zájmu o československé pevnosti, o systém pevnostní ochrany státu proti německému nacismu ve 30. letech a také o československou vojenskou historii. Zajímal se především o rodné Trutnovsko, ale i o sousední Náchodsko, Králicko či Podkarpatskou Rus.

Podle předkládaných faktů a skutečných událostí z období 30. let polemizuje o správnosti obranného rozhodnutí státu a Hlavního štábu československé armády při rozhodování mezi variantou tzv. strojové modernizace tehdejší naší armády a správně zvolenou statickou, tedy převážně pevnostní obranou s vybudováním speciálních vojenských útvarů "hraničářů" a jednotek SOS (Stráže obrany státu). Ve svých pracích, po zhodnocení odborných vojenských názorů a skutečných parametrů a možností tehdejší obrany československého státu, téměř vždy dochází k závěrům, že byla zvolena správná strategie pevnostní statické obrany země a že prvorepubliková armáda byla logisticky, kapacitně, výcvikově a zejména morálně lidsky schopná postavit se nepříteli a měla se rozhodně bránit agresi nacistického Německa po přijetí mnichovské dohody, ale i po odtržení Slovenska a okupaci zbytku republiky 15. březnu 1939.

Jeho jednotlivé publikace a práce vždy vycházejí ze skutečných historických a dobových událostí 20. století, v nejrůznějších archívech a institucích vyhledával informace, náměty pro své příběhy, také ale faktografické údaje pro dokreslení uváděných skutečných událostí dramatického období zejména 30. a 40. let. Zajímaly ho také osudy konkrétních lidí, různých národností, kteří v české kotlině, ale i třeba na Podkarpatské Rusi, po staletí spolu žili, ale z řady příčin a důvodů, domácích a také mezinárodních, si v nových podmínkách a v časech po vzniku samostatné ČSR přestali rozumět. Zde se pak zajímal hlavně o lokality a spory vyvolané nejen německou menšinou na československém území, ale i agresivním chováním nacistického Německa po nástupu Hitlera k moci. Popisoval pak situace, kdy se Československo muselo vojensky a obranně připravit na možné napadení ze strany Německa. A vojenská témata mu pak zůstala vlasti i při mapování bezpečnostní a armádní problematiky po skončení války, také při budování bezpečnostních sborů a nové armády. Zejména jeho literární popisné a také odborně vojenské práce si získávaly své čtenáře, o vojenství a bunkrologii probudil celospolečenský zájem.^[zdroj?!]

Jako první se rovněž zabýval osudem četaře Arnošta Hrada, v knize Poslední pásmo vzdoru popsal vzpouru nacistů a místních ordnerů v Moravské Chrastové, v knize Příběh rodačky od Mariánských Lázní, pozdější tajné sekretářky K. H. Franka se věnoval příběhu Rose-Marie Feilové, která za války pracovala jako sekretářka K. H. Franka.

Zabýval se i poválečnou vojenskou historií a měnící se strukturou bezpečnostních sborů a tehdy už také historií nové Československé lidové armády (ČSLA). V knize „Příběhy věrnosti a cti“ například píše o práci bezpečnostních složek státu a konkrétních příslušníků při vyšetřování činů skupiny bratří Mašínů v okolí Chlumce nad Cidlinou.