Osek (hrad)

Osek (též Rýzmburk, německy Riesenburg) je zřícenina gotického hradu nad vesnicí Hrad Osek asi 2 km severozápadně od města Osek v Ústeckém kraji. Stojí na vrcholu ostrožny v nadmořské výšce 525–550 m n. m. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[1]

Osek
Donjon
Účel stavby

rodové sídlo

Základní informace
Slohgotický
Výstavbapřed rokem 1250
Zánik16. století
StavebníkVáclav I.
Další majiteléHrabišici, Jiří z Poděbrad, Kaplířové ze Sulevic, Lobkovicové aj.
Současný majitelměsto Osek
Poloha
Adresaostrožna nad vesnicí Hrad Osek, Osek, Česko Česko
Souřadnice50°38′1,17″ s. š., 13°39′54,33″ v. d.
Rýzmburk
Další informace
Rejstříkové číslo památky43373/5-2725 (PkMISSezObrWD)
Webwww.hradosek.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrad byl postaven před polovinou 13. století. Byl rodovým sídlem Hrabišiců, kteří ho prodali míšeňskému markraběti Vilémovi. Později ho získali Kaplířové ze Sulevic a Lobkovicové, za kterých byl v průběhu 16. století opuštěn.

Historie

Zakladatelem hradu byl pravděpodobně král Václav I., který stavbou pověřil kastelána Boreše z rodu Hrabišiců. Královské založení je naznačeno velkým rozsahem hradního areálu s malým množstvím vnitřní zástavby. Tomáš Durdík předpokládá, že král před rokem 1250 vystavěl první fázi hradu s obvodovou zástavbou.[2] Dendrochronoligické datování ukazuje, že stromy použité ve válcové věži jádra byly pokáceny v letech 1247–1262 a 1248–1249.[3] V roce 1250, ze kterého pochází první písemná zmínka, hrad získal do svého držení dosavadní kastelán Boreš. Dokončení královského záměru však bylo nad jeho možnosti a hrad byl dostavěn až na začátku 14. století (dokončení kaple se datuje okolo roku 1300).[2]

Hrad zůstal v majetku Hrabišiců do konce 14. století. Význam rodu v průběhu času klesal a zároveň se zmenšoval i rodový majetek. Roku 1398 prodali hrad míšeňskému markraběti Vilémovi. Po husitských válkách, během kterých stáli majitelé hradu na straně katolíků, bylo zesíleno opevnění.

Roku 1459 hrad získal král Jiří z Poděbrad, ale hned o rok později ho zastavil kancléři Prokopu z Rabštejna. Za nejasných okolností byl hrad obsazen německými křižáky (1468) a v letech 1471 a 1473 Sasy. Král Vladislav II. hrad roku 1474 prodal Pavlu ze Sulevic. Páni ze Sulevic však od začátku 16. století sídlili v Duchcově a hrad za nich přestal být obýván a zpustl.

Stavební podoba

Branka do hradního jádra
Zeď hospodářské budovy

V nárožích trojúhelného jádra stály dvě čtverhranné a jedna okrouhlá věž. Nejstarší z nich je donjon na nejvyšším místě staveniště, ve kterém byly druhotně použity starší architektonické články. Věž měla tři patra a okna orientovaná k západu a jihu. V přízemí se nacházela síň, v prvním patře obytná komnata a nad ní noční komora se vstupem na obranný ochoz. Nad ní se nacházelo ještě patro určené k provozním nebo skladovacím účelům. Jednotlivé úrovně pravděpodobně spojovala dřevěná žebříková schodiště.[4] Okrouhlá věž s průměrem 6,2 metru u paty je částečně dochovaná do výše třetího podlaží. Její výstavba byla dendrochronologicky datována do období 1248–1249. Přízemí je přístupné dochovaným portálkem. Dochované kapsy po závorách svědčí o tom, že vstup bylo možné uzavřít z vnitřní i vnější strany. Do vyšších pater se vstupovalo portálem v prvním patře přístupném z přilehlé hradby po žebříku.[5] K menší čtverhranné věži přiléhala malá polygonální kaple a palác. Pod hradním jádrem, na třetím nádvoří, stála pravděpodobně jen velká hospodářská budova. Hradba okolo nádvoří byla zpevněná věžicí a jako parkán obíhala také boky jádra.[2]

Na druhém nádvoří volně stojí okrouhlý bergfrit, jehož přízemní vstup byl proražen až v devatenáctém století.[6] Také hradba druhého nádvoří obíhá jádro jako další parkán. Na západní straně k ní byla v 15. století přistavěna hospodářská budova považovaná za pivovar,[2] nebo ubikaci posádky.[7] Na prvním nádvoří stála zřejmě jen protáhlá brána. Hradby prvního a druhého nádvoří postrádaly ochoz a jejich obranu umožňovaly pravidelně rozmístěné věžičky. Existuje názor, že vnější opevnění nevzniklo současně se založením hradu, ale bylo postaveno až v průběhu 14. století.[2][8]

Přístup

Zřícenina je dobře přístupná z Oseka, odkud vede červeně značená turistická značka dlouhá asi 2,5 km. V blízkosti také prochází značená cyklotrasa číslo 231. Nedaleko hradu se nachází přírodní památka Vrása.

Film

Na hradě se natáčela scéna z filmu Páni kluci, kdy se hlavní hrdinové vypraví hrad dobýt.[9]

Odkazy

Reference

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-01-27]. Identifikátor záznamu 155662 : Hrad Rýzmburk (Osek). Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ .
  2. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie Českých hradů. Praha: Libri, 2002. 376 s. ISBN 80-7277-003-9. Kapitola Osek, s. 407–408.
  3. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů – Dodatky 2. Praha: Libri, 2005. 164 s. ISBN 80-7277-262-7. Kapitola Osek, s. 75.
  4. Pyšná sídla mocných. Příprava vydání Ivan Lehký, Milan Sýkora. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2014. 202 s. ISBN 978-80-86531-14-4. S. 64. Dále jen Lehký, Sýkora (2014).
  5. Lehký, Sýkora (2014), s. 60–62
  6. Lehký, Sýkora (2014), s. 96
  7. Lehký, Sýkora (2014), s. 121
  8. LEHKÝ, Ivan. Stavební vývoj hradu [online]. www.hradosek.cz, rev. 2010-08-03 [cit. 2014-11-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-29.
  9. Hrad Pokštejn, který se kluci vydali dobýt.

Literatura

  • Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Osek (Rýzmburk) – hrad, s. 361–364.
  • LEHKÝ, Ivan. Malý „Obří hrad“ Rýzmburk. In: KULJAVCEVA HLAVOVÁ, Jana; KOTYZA, Oldřich; SÝKORA, Milan. Hrady českého severozápadu. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2012. ISBN 978-80-86531-10-6. S. 149–204.
  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Litoměřicko a Žatecko [online]. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. Kapitola Osek hrad a Duchcov, s. 167–177.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.