Oranžský řád

Kresba, zachycující situaci před Lamartine Hall, sídlem Oranžského řádu v New Yorku, 12. 7. 1871. V důsledku nepokojů, vyvolaných průvodem Oranžistů, tehdy zahynulo přes 60 lidí.

Vzniku řádu předcházela činnost tzv. Peep o'Day Boys, zvaných též Orange Boys, což bylo sdružení protestantských farmářů v Severním Irsku, které v 18. století vyvíjelo náboženské aktivity a účastnilo se střetů s tzv. Defenders – členy organizace, sdružující v hrabství Amagh venkovské obyvatelstvo římskokatolického vyznání. K velkému střetu mezi protestanty a katolíky, při němž bylo zabito 30 katolických Defenders, došlo 21. září 1795 poblíž usedlosti Diamond na křižovatce cest mezi  Loughgallem a Portadownem v hrabství Armagh.[3]

Dan Winter’s Cottage v hrabství Armagh - Muzeum Oranžského řadu

Srážka u Diamond (anglicky Battle of the Diamond) se stala impulsem k založení Oranžského řádu. Již z této doby pochází tradice nošení oranžových šerp a každoročního pořádání pochodů Oranžistů (Orangemens). Historický statek Dan Winter’s House (Dům Dana Wintera), u něhož 21. 9. 1795 došlo k bitvě a který dle písemných zmínek na počátku 18. století přináležel k panství Newry, byl proměněn v Muzeum Oranžského řádu v roce 1995 u příležitosti dvoustého výročí vzniku této organizace.[4]

Vnitřní struktura a organizace řádu byly inspirovány svobodným zednářstvím a původně měl řád charakter tajného spolku.[1] Nejvyšší organizační jednotkou je Velká lóže, v jejímž čele stojí velmistr (Grand Master). Dalším titulem v členské hierarchii je ctihodný mistr (Worshipful Master), který stojí v čele jednotlivých lóží. Řadoví členové organizace mezi sebou užívají titul bratr (Brother). Pro ty členy, kteří mají na starosti utajení schůzek a shromáždění, se používá termín tiler.[5]

Prapor jedné z lóží (Belfast, 12. 7. 2011)

Konkrétně v Irsku je struktura lóží následující: celonárodní Velká lóže zahrnuje 12 lóží v hrabstvích (County Lodges), ty se dále člení na 126 lóží v districtech (District Lodges) s více než 1300 místními, resp. soukromými lóžemi (Private Lodges).[5] Zatímco v 60. letech 20. století měla organizace na území Irska řádově 65 000 členů, na počátku 21. století tento počet klesl téměř na polovinu (38 000 členů dle údaje z roku 2009, publikovaného v roce 2012). Celkem v první dekádě 21. století působilo ve všech lóžích Oranžského řádu po celém světě kolem 100 000 členů.[5]

Hlavní přikázání, jimiž se řídí členové Oranžského řádu, jsou:

• Láska k bohu (Love for God) – formulované jako „láska a úcta k nebeskému otci“ spojená s přikázáním nikdy nebrat boží jméno nadarmo
• Víra v Ježíše Krista (Faith in Christ) – pevná víra v Ježíše Krista, spasitele lidstva
• Respektování a studium Písma svatého (Authority of Scripture)
• Svěcení neděle (Respect for Sunday)
• Bratrské pouto (Brotherly Bond) – dodržování zásad bratrství mezi členy Řádu.[6]

Průvod Oranžistů v severoirském Bangoru v roce 2010

Z politického hlediska lze Oranžský řád charakterizovat jako britskou unionistickou organizaci a vazbami na ulsterský loajalismus.[7] Důležitým vnějším projevem aktivit členů řádu je organizování každoročních pochodů, z nichž nejvýznamnější je pořádán 12. července (The Twelfth). Zvolené datum je každoroční připomínkou vítězství protestantského vojska Viléma III. Oranžského nad katolíky v roce 1690 v bitvě u řeky Boyne. Vzhledem k určitým vazbám části Oranžistů na polovojenské loajalistické skupiny docházelo během těchto pochodů ke střetům protestantů s katolickými obyvateli v obcích a městských čtvrtích, kudy účastníci pochodů procházeli. Za účelem eliminace těchto nepokojů a násilnosti byla v roce 1998 zřízena speciální komise (anglicky Parades Commission), jejíž členy jmenuje britský státní tajemník pro Severní Irsko. Tato komise m. j. zveřejňuje přehledy plánovaných pochodů na území Severního Irska.[8] Její pravomoci a doporučení však nebývají respektovány všemi příslušníky Oranžského řádu.