Olina Francová

Je dcerou již zemřelého akademického malíře, grafika a sochaře Miroslava J. Černého. S výtvarnými díly svého otce i jeho přátel (Vladimír Silovský, Ladislav Čepelák, Václav Turek, Vojtěch Adamec…) byla konfrontována již od raného dětství.

Již na vysoké škole se seznámila s technologií smaltu, od té doby pracuje výhradně se železem (smaltované obrazy, svařované plastiky, realizace do architektury).

V roce 1991 spoluzakládá První ženskou výtvarnou skupinu Koza Nostra.

„Olina Francová byla vždy přitahována postavou: osamoceným člověkem, ale i člověkem ve vztazích (Voyer nahlížející oknem, Duchové- pro něž neexistují žádné překážky, Šamani…). Na autorku silně působily dojmy ze vzdálených zemí a poznávání jejich kultur. Můžeme se setkat s inspiracemi z Mexika (cyklus Okna), nebo v současné době z Afriky (cyklus Šamani). Tak se postupně expresivně pojaté figury začaly podřizovat přísnému řádu, tvary se geometrizovaly, až dospěly k základním znakům: k minimalistickému vyjádření, jež evokuje postavy šamanů či masky jako symboly kultu předků.“ Alena Křížová

„V tvorbě Oliny Francové je silný erotický náboj s provokativními momenty, které jsou ale plné humoru a nadhledu. Jeden z kritiků její umělecký feminizmus přirovnal k práci režisérky Chytilové. Když už bych měl zůstat u filmu, použil bych spíše srovnání s inteligentním feminismem Olgy Sommerové. Ostatně o mnohém vypovídá členství Francové v umělecké skupině tří výtvarnic Koza Nostra, které mělo lehce recesistně feministický nádech“. Kamil Drabina

„Česká výtvarníčka Olina Francová sa nebojí slova feminizmus, ale zároveň nechce držať nad hlavou jeho plamennú vlajku. Bola členkou prvej výtvarnej skupiny Koza Nostra, ktorá vznikla v roku 1991, ale svoje posobenie v nej brala skor ako humornú recesiu. Svoje príbehy maľuje na železný plech. Sú to smaltované obrazy, ktoré balancujú na hrane provokácie“. Ludo Petránský

„Dvouletý projekt (2008-2010) 14 sochařských „zastavení“ Oliny Francové (1962, viz At.č.24/00,4/01,12,20/09) je další fází ženského umění a zpodobňování bolestné „cesty“, která však opouští tradiční zobrazování násilí na ženách, neboť rozvíjí sofistikovanější příběh pohlaví. Zatímco v biblickém příběhu je centrálním symbolem kříž a polonahé mužské tělo, její projekt Holky – Burky tělo naopak zahaluje do symbolicky srozumitelné plechové formy dvoumetrového závoje. Umělecky radikalizující projekt Francové se stává sekulární kritickou reflexí genderové politiky, která v jednom civilizačním kruhu nutí v totalitě společenského vědomí kráčet ženy doloresovou cestou „zahalování“ a v jiném okruhu podřizuje ženské tělo diktátu sexualizované zmodifikované nahoty. I když komičnost Holek – Burek rozbíjí uzavřenou, strnulou formu tělesné genderové existence, je projekt Oliny Francové výsostně politický a v jistém smyslu i náboženský“. Mirek Vodrážka