Oleksandr Barvinskyj

Byl synem duchovního řeckokatolické církve Hryhorije Barvinského. Vystudoval filozofii na Lvovské univerzitě. Působil jako pedagog a historik.[2] Od mládí se angažoval v národním hnutí. Byl členem spolku Akademická hromada ve Lvově. Od roku 1867 přispíval do listu Pravda. Vypracoval učebnice pro rusínské školy, zejména čítanku ukrajinsko-rusínské literatury. Napsal řadu studií o pedagogice. Zasadil se o reformu pravopisu. Působil jako středoškolský pedagog na gymnáziu v Berežanech, později v Ternopilu. Od roku 1888 vyučoval na učitelském ústavu ve Lvově. Byl veřejně a politicky aktivní. Byl členem Ruské besedy, organizace Prosvita (v letech 1889–1895 působil jako její viceprezident), Ukrajinské pedagogické společnosti (v letech 1891–1896 jejím prezidentem). Podílel se na reformě Ševčenkovy společnosti, v níž byl řádným členem od roku 1899.[1]

V období let 1894–1904 zasedal jako poslanec Haličského zemského sněmu. Od roku 1893 až do roku 1918 byl členem haličské zemské školní rady.[1]

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1891 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Brody, Kamionka atd. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1897 a volbách roku 1901 . V poslanecké sněmovně setrval do své smrti roku 1905. Pak ho nahradil Włodzimierz Kozłowski-Bolesta.[3] Ve volebním období 1891–1897 se uvádí jako Alexander Barwiński, profesor na c. k. učitelském ústavu ve Lvově, bytem Lvov.[4]

Po volbách roku 1891 se uvádí jako rusínský kandidát.[5] V roce 1893 je zmiňován jako člen poslaneckého Rusínského klubu.[6] Ve volbách roku 1897 byl označován za umírněného rusínského kandidáta.[7] Zasedl pak do poslaneckého klubu Slovanský křesťansko národní svaz.[8] Byl předsedou tohoto klubu.[9] I ve volbách roku 1901 byl popisován coby umírněný Rusín.[10] Zasedl potom do klubu Slovanský střed.[11] V květnu 1906 se uvádí jako jeden z osmi členů poslaneckého Rusínského klubu na Říšské radě.[12]

Odmítal rusofilskou orientaci, ale udržoval kontakty s Ukrajinci v Ruském impériu a měl styky s představiteli dalších slovanských národů v Rakousku-Uhersku. Podporoval obnovení slovanské spolupráce v rámci monarchie v roce 1890 včetně nerealizovaného smíru mezi Poláky a Ukrajinci v Haliči. Později patřil mezi zakladatele Křesťansko sociální strany mezi Rusíny v Haliči. Od roku 1897 do roku 1914 vedl redakci listu Ruslan, tiskového orgánu tohoto politického proudu.[1]

Od roku 1917 zasedal jako člen Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady).[1]

Politicky se angažoval i po rozpadu monarchie. V letech 1918–1919 zastával po dobu několika měsíců post ministra školství Západoukrajinské republiky. Po jejím ovládnutí Polskem se stáhl z politického dění.[1]