Offline střih

• U klasického filmu se obraz většinou kopíruje na pozitiv (zde může docházet i ke změně, např. z 35 mm na 16 mm). Tyto filmové role se pak stávají offline materiálem a střihač z nich stříhá na speciálním zařízení schopném tento filmový pás prohlížet a snadno lineárně posouvat.
• V 60. a 70. letech, v televizní produkci, studia experimentovala s konverzí filmového pásu na magnetickou pásku – ty někdy sloužily pro záložní archivaci, někdy ale posloužily jako offline pro střihové televizní programy
• V éře televizní produkce a příchodu videokazet (cca 1977–2005) mohl být originál pořízen na profesionální videokazety (např. Betamax) a offline pak mohl být kopírován na levnější kazety.
• Po digitální revoluci u offline médiích mluvíme o videích se ztrátovou kompresí, menší barevnou hloubkou a menším rozlišením než originál. Tento materiál též označujeme termínem proxy (soubory).

• u lineárních a nedigitálních médií (film, magnetické pásky) se s každým používáním (přejížděním magnetických/filmových pásů přes čtecí hlavy a další prvky mechanismu) tento materiál pomalu ale jistě poškozuje – postupně na něm mohou vznikat oděrky, rýhy, může docházet k únavě materiálu pásky.
• u magnetických a filmových pásů též častějším používání se též zvedá riziko přetrhnutí pásky, což by u online materiálu znamenalo nenávratnou ztrátu původního obrazu.
• archivace natočeného materiálu (na online médiích) v maximální kvalitě, bez co nejmenšího opotřebování. Ne úplně ojediněle se některá studia vrací k původním, starým materiálům za účelem znovupoužití, konverze na lepší médium, digitálnímu restaurování a masteringu, nebo dokonce obarvení a zvětšení rozlišení pomocí umělé inteligence.
• samotné střihnutí do filmu je destruktivní pro okraje kolem dotčené hranice filmového políčka, která musejí být slepena adhezivní páskou; pokud by střihač (potažmo režisér nebo producent) často měnili střih, vzniklo by mnoho těchto rušivých elementů pro diváka.
• práce na originálním materiálu (tedy v online procesu výroby) často znamená použití studií s vysokými náklady na provoz, dalšími pracovníky a tedy i drahým časem – zatímco offline střih lze (podle typu média) dělat v domácích podmínkách, bez drahé techniky a přiděleného operátora
• u digitálních médií bývá v současnosti původní materiál RAW, v ultravysokém rozlišení, což klade velké nároky na hardware počítač pro střih popř. jeho komponenty. Snížením rozlišení, kompresí a převodem do barevné hloubky se tak rapidně sníží jak velikost materiálu na disku, tak rychlost a odezva ve střihovém programu, veškerá kopírování a exportování. To, že obraz bude méně kvalitní pro střihače, nevadí, protože po schválení střihu se offline materiál vymění za kvalitní.

Filmový pás s Keycode

Video s časovým kódem v obraze

Po dokončení a schválení střihu, provedeném offline, dochází k 'nasazení' online materiálu do tohoto střihu. Existuje několik technologií, jak rozpoznat, které políčko a kdy použít.

• Současné filmové materiály mají na okraji filmového pásu mohou ukládat jednorozměrný nebo dvourozměrný čárový kód, tzv. Keycode (též Keykode), který umožňuje jednoznačně určit kamerovou roli i místo v ní
• Videokazety spolu s obrazem zaznamenávají alespoň jeden tzv. timecode, časový kód ve formátu (HH:MM:SS.FR) kde FR je aktuální políčko v dané sekundě (pro systémy PAL 0 až 24, pro NTSC 0 až 29). Timecode je přenášeného signálu, v podobě černobílého binárního kódu, ale je mimo viditelnou část obrazu
• Digitální videa mohou mít časový kód uložený v metadatech nebo jej uložený nemají, ale dá se vypočítat
• Materiál na kazetách i v souborech může mít záměrně uložen časový kód v obraze - kdy jej střihový program nebo jiný konvertor do obrazu vypíše na původní obraz
• Pro sestavení finálního střihu na základě střihu z offline materiálu a časových kódů existuje velké množství technik, mechanických i softwarových konvertorů. V minulosti se používaly takzvané střihové soupisky (též EDL, edit decision list(s)) obsahující seznamy „od-do“ podle klíčových nebo časových kódů v původním materiálu. V současnosti je finálním produktem de facto projekt uložený ve střihovém programu, který se vyexportuje a buď zůstane v digitální podobě nebo může být zpětně vypálen na filmový pozitiv pro promítání v kinech.