Odsun sovětských vojsk z Československa

Již v roce 1989 se pohled bývalých sovětských satelitů na vojenskou intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu začal měnit. Jako první se k věci vyjádřilo 16. srpna Maďarsko, jehož vláda oznámila, že se s intervencí „neztotožňuje“. Již o den později, tedy 17. srpna, invazi odsoudil polský Senát a Sejm. NDR se k věci vyjádřilo až 30. listopadu, kdy mluvčí východoněmecké vlády Wolfgang Meyer prohlásil, „že vojenský zásah pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko) v Československu 21. srpna 1968 byl z dnešního hlediska nepřípustný a je nutno vyslovit nad ním politování". Po tom, co 2. prosince 1989 vyhodnotila i bulharská vláda vojenskou intervenci na území ČSSR v roce 1968 jako neodůvodněnou a nezákonnou, vyhlásila vláda Ladislava Adamce 3. prosince 1989 21. srpen 1968 za porušení norem mezinárodního práva a navrhla jednání o dočasném pobytu sovětských vojsk a jejich odchodu v souvislosti s postupem celoevropského odzbrojujícího procesu. Již 4. prosince 1989 vydal Michail Gorbačov společně s českým premiérem Ladislavem Adamcem v Moskvě společné prohlášení, že srpnová intervence znamenala vměšování do vnitřních záležitostí ČSSR a že se jednalo o akci neslučitelnou s normami vztahů mezi svrchovanými státy. Téhož dne se v Moskvě sešli představitelé pěti participujících států v srpnové invazi, tedy Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR, a prohlásili, že z hlediska nyní známých faktů, vstup znamenal vměšování do vnitřních záležitostí státu a musí být odsouzen.[2][4]

6. prosince 1989 zahájila expertní skupina pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí ČSSR  práci na přípravu nové smlouvy o pobytu sovětských vojsk, která měla stažení sovětských vojsk zahrnout do procesu snižování počtu sovětských a amerických vojsk v Evropě, čímž by ČSSR nepřímo legitimizovalo přítomnost Střední skupiny vojsk jako součást kolektivní obrany.[2][5]

S novou vládou ,tzv. vládou národního porozumění, však byla otázka odsunu chápána velmi odlišně. Vláda s premiérem Mariánem Čalfou a Jiřím Dienstbierem, v čele československé diplomacie, prosazovala odchod sovětských vojsk, jako záležitost nezávislou na odzbrojovacím procesu a vídeňských rozhovorech. Po dlouhých jednáních, se Československé straně podařilo skrze určité kompromisy dosáhnout svého a 26. února 1990 byla v Kremlu ministry zahraničí, Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševardnadzerem za přítomnosti československého prezidenta Václava Havla a předsedy nejvyššího Sovětu Michaila Gorbačova, podepsána „Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území Československé socialistické republiky“.[6]

Představy o časovém plánu odsunu byly velmi různé. Na jedné straně bylo Občanské fórum, které požadovalo odsun “do týdně”, na druhé straně Sovětský svaz navrhoval časové období pěti let. Československá diplomacie nakonec přišla s jednotným návrhem “do jednoho roku”. Střet těchto představ vyvolal takovou krizi jednání, že Sovětská delegace uvažovala o přerušení veškerých rozhovorů. Sovětská delegace však od této myšlenky odstoupila, když československá strana pohrozila, že bude nucena před celým světem vyhlásit požadavek o stažení sovětských vojsk z území. Na základě osobního dopisu Václavovi Havlovi od nejvyššího představitele SSSR Michaila Gorbačova, se obě strany dohodli na společném kompromisu jednoho a půl roku, neboli 18 měsíců. Vlastní odsun byl zahájen v únoru roku 1990 a skončil v létě v roku 1991. Podle dohody z 26. února, byl odsun rozdělen do tří etap.

V první etapě, která probíhala v období od 26.2.1990 do 31.5.1990, mělo být z území ČSFR odsunuto 26 tisíc osob, 30 odpalovacích zařízení, 540 tanků, 480 bojových vozidel pěchoty, 350 děl, 19 letadel, 48 vrtulníků a 8 bezpilotních prostředků z lokalit Bruntál, Krnov,Střední skupina vojsk Frenštát pod Radhoštěm, Libavá, Vysoké Mýto, Šumperk, Klášterec nad Orlicí, Česká Třebová, Olomouc, Červená Voda, Hvězdov, Turnov, Hradčany a Milovice.

V druhé etapě, v období od 1.6. 1990 do 31.12. 1990, bylo zahrnuto celkem 18 300 vojáků s příslušnou vojenskou technikou. Jednalo se o 15. tankovou divizi  z Milovic, 211. dělostřeleckou brigádu z Jeseníků, 5. protiletadlovou brigádu z Kuřivod, letecký pluk z Hradčan a 30. motostřeleckou divizi ze Zvolenu.

Třetí etapa, v období od 1.1.1991 do 30.6.1991, zahrnovala už pouze zbývající osoby a vojenskou techniku.

Jiří Dienstbier starší, v období 10. prosince 1989  – 2. července 1992, ministr zahraničí ve vládě Mariana Čalfy

Pro přepravu byla využívaná především železnice. Bylo využito 825 vlaků s 20 265 železničními vozy a dalších 11 088 železničních vozů v rámci v rámci pravidelných nákladních vlaků. Po silnici bylo dopraveno 1709 vozidel v 27 kolonách. Letecky byli dopravováni především rodinní příslušníci sovětských generálů. Celkem se uskutečnilo 15 přeletů. Poslední transport byl vypraven 19.6.1991 z Milovic. Ten překročil východní hranici ČSFR 21.6.1991.[2][7]

Až na menší výjimky, které měly spíše lokální význam, byl harmonogram dodržen. Fakticky skončil ještě před stanoveným datem, a to 25.6.1991, podpisem protokolu o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa. [2]Až na dva případy, nedošlo k vážnějším mimořádným událostem. Výjimkou byl výbuch munice při odsunu tanku v Bohosudově 8.1.1991, při níž zahynulo 17 příslušníků sovětských vojsk. Druhá nešťastná událost byla havárie vrtulníku při přeletu do SSSR v blízkosti Prievidze 20.5.1991, při níž zahynuli 4 sovětští vojáci. Při těchto událostech českoslovenští obyvatelé zraněni nebyli, však za odcházejícími sovětskými jednotkami zůstali mnohé nedořešené otázky škod jak na zdraví a životech, tak i na majetku a jednotlivých ekosystémech. V souvislosti s odsunem bylo organizováno rozdělení uvolněných objektů, v hodnotě cca 2,4 miliardy, převážně mezi civilní obyvatelstvo. V opuštěných vojenských prostorech, však zůstalo 3 076 černých staveb, svépomocně vybudovaných z prostředků sovětských vojsk, které byly mimo československé předpisy. Zhruba u 250 z nich došlo z technických nebo ekologických důvodů k okamžité likvidaci. Během dvacetiletého pobytu v Československu, rozšířila sovětská armáda(s tichým souhlasem i bez něho) zabrané prostory o rozloze 4 500 ha až na 13 000 ha půdy. Po uvolnění prostor, došlo k pyrotechnickému a chemickému průzkumu převzatých prostor a jejich střežení československou armádou. Během prohlídek se odhalil špatný stav objektů, jež potřeboval okamžité opravy. Vláda ČSFR na tyto opravy vyčlenila v roce 1990 částku 80 milionů korun a v roce 1991 90 milionů. Jen odstranění škod, způsobených sovětskou armádou  na lesních porostech v oblasti Libavá, stálo 127 milionů korun.[8][7]

• Střední skupina vojsk
• Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa