O-I

Po porážce japonské armády v bitvě u Chalchyn golu bylo naznáno, že stávající japonské tanky Typ 97 Či-Ha a Typ 95 Ha-Go jsou sice efektivní při podpoře pěchoty, ale nemohou se rovnat nejnovějším sovětským strojům. V důsledku tohoto zjištění byl armádnímu technickému oddělení zadán úkol vyvinout těžký tank, který měl fungovat jako pojízdná pevnost v mandžuských stepích. Vývoj tak byl přímou reakcí na tuto porážku.[2]

Na počátku roku 1940 zadal Hideo Iwakuro z japonského ministerstva války (陸軍省, Rikugun-shō) armádnímu technickému výzkumnému oddělení vyvinout prototyp supertěžkého tanku dvakrát většího než tehdejší nejmohutnější japonský tank Typ 95. Design nového tanku se od tohoto neměl výrazně lišit.[2] Prototyp měl vážit 100 tun a být osazen 105 mm dělem nebo 150 mm houfnicí.[2]

Na projektu se podílela také společnost Mitsubishi Heavy Industries podle které byl prototyp pojmenován jako "Mi-To" (Mitsubishi-Tokyo). Později bylo prototypu přiděleno oficiální pojmenování "O-I", kde I je číslovkou 1 a O reprezentuje japonský výraz "Ooki-I-gou" znamenající "velký". V roce 1943 byl prototyp korby hotový a podstoupil testování, při kterém mělo být poškozeno odpružení. Tank měl mít vedle hlavní věže další čtyři menší věžičky, dvě vepředu a dvě vzadu. Jedna z předních věží byla uzpůsobena pro dělo Typ 1 ráže 47 mm, ostatní tři nesly kulomety Typ 97 ráže 7,7 mm. Největší doménou tanku bylo nicméně těžké pancéřování, které z něj mělo učinit pojízdnou pevnost. Přední pancéřování dosahovalo tloušťky 150 mm, naproti tomu boky byly značně oslabené a pancíř zde dosahoval tloušťky 35 mm.[2] Pohon obstarávaly dva vzduchem chlazené benzínové motory V-12 o výkonu 550 hp vyvinuté BMW a licenčně vyráběné společností Kawasaki. Ty byly uloženy paralelně po delší straně tanku v zadní části korby. Stejné motory poháněly také tank Typ 5 Či-Ri.[2]

Projekt byl po testování označen jako nepraktický a zastaven.[3] Věž prototypu nebyla nikdy dokončena a korba byla roku 1944 sešrotována. Jediná dochovaná součást tanku je článek pásu měřící 800 mm na šířku, který se nachází na základně JGSDF v Takigahaře. Po skončení války existovala snaha se o projektu dozvědět více, ale dotazovaní inženýři z Mitsubishi podávali informace často v rozporu s dochovanými dokumenty.[1]