Koiné
Koiné (řecky ἡ κοινὴ διάλεκτος – obecná mluva) je označení pro interdialekt starořečtiny, kterým se běžně hovořilo ve východním Středomoří v období helénismu, zhruba od poloviny 4. století př. n. l. do 3. století n. l., ve východní části Římské říše až do 7. století. Jako jazyk použitý pro sepsání Nového zákona je označována za biblickou nebo novozákonní řečtinu.
Vývoj
Tento interdialekt se vyvinul v 4. stol. př. n. l. z dominantní (i v Makedonii používané) attičtiny, ovlivněn byl ovšem i jinými nářečími, zejména iónštinou. Oproti klasické attičtině představoval značné zjednodušení gramatiky a výrazné změny ve výslovnosti. V důsledku vojenských tažení Alexandra Velikého a následné staleté vlády diadochů ve východním Středomoří hrál roli lingvy franky, nadnárodního komunikačního jazyka, i v éře starověkého Říma. Z koiné postupně vznikla novořečtina.
Spisy v koiné
Mezi díla sepsaná v koiné patří Nový zákon i nejvýznamnější řecký překlad Starého zákona, Septuaginta. V obecné mluvě psal mimo jiné Plútarchos, Strabón a někteří západní i všichni východní církevní Otcové. Byl to úřední jazyk Východořímské říše, zachovalo se v něm velké množství nápisů a papyrů, zejména v Egyptě.
Odkazy
Literatura
- J. Bartoň, Uvedení do novozákonní řečtiny. Praha: KLP 2009
- J. H. Dobson, Novozákonní řečtina pro každého. České Budějovice: Biblion 2002
- J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu. Praha: Kalich 2003
- J. Vajs, Kurs obecné mluvy KOINHC. Olomouc: Matice cyrilometodějská 1994
