Northrop X-4

První prototyp letounu Northrop X-4 (46-676)

Řada aerodynamiků se domnívala, že bezocasá koncepce (sama o sobě nikterak nová, mj. lze zmínit řadu prototypů Pterodactyl britské letecké firmy Westland z meziválečného období, ovšem přiblížení se k rychlostem kolem Mach 1 vedlo k oživení zájmu i o tuto koncepci) dokáže odstranit některé problémy s ovladatelností a stabilitou letounů při vysokých rychlostech, kdy u letounů tzv. klasické koncepce dochází za křídlem k výraznému ovlivňování proudění kolem vodorovných ocasních ploch.

Mezi prvními reaktivními bezocasými letouny najdeme kupř. německý raketový Messerschmitt Me 163B Komet, nebo těsně poválečný britský de Havilland D.H.108 Swallow. V USA byl výsledkem zájmu o ověření této koncepce u vysokorychlostních letounů mj. i vznik typu Northrop X-4. Zadání vývoje právě této firmě rozhodně není překvapivé – její zakladatel, John K. (Jack) Northrop, se již po řadu let zabýval konstrukcemi neortodoxně koncipovaných letounů, mj. již od roku 1926 pracoval na konstrukci samokřídel, či – právě v souvislosti s X-4 – nelze pominout, že firma za války zkonstruovala a ve dvou prototypech postavila stíhací letoun bezocasé koncepce, Northrop XP-56 Black Bullet. Northrop měl také zkušenosti získané při konstrukci bombardérů XB-35 a YB-49. Kontrakt na výrobu dvou prototypů podepsali zástupci USAF s firmou Northrop 11. června 1946.[2]

Firmou Northrop Corporation byly postaveny dva prototypy experimentálního letounu X-4 Bantam (nesly sériová čísla 46-676[3] a 46-677). První letoun byl dodán na Muroc Air Force Base v listopadu 1948. Stroj poprvé vzlétl 15. prosince 1948, v kokpitu byl zkušební pilot Charles Tucker. Na druhém X-4 bylo podniknuto mnoho zkušebních letů, celý program alespoň částečně přispěl k rozvoji znalostí aerodynamiky vysokých rychlostí – byť stroj vlastně velice rychle zastaral, ostatně i jako mnoho jiných konstrukcí z té doby (do oblasti stejných rychlostí pronikaly prakticky současně i prototypy bojových letounů, takže mnohé vysloveně zkušební stroje tak ztrácely svoje opodstatnění, protože potřebná data byla současně zjišťována i během zkušebních letů prototypů budoucích bojových typů). Celý program X-4 trval do 29. září 1953, kdy druhý X-4 provedl svůj 81. a zároveň poslední let. Oba letouny přežily celý testovací program a zachovaly se do dnešních dnů. První X-4 byl převezen do letecké akademie Spojených států, Colorado Springs, Colorado, potom byl vrácen zpět na Edwardsovu leteckou základnu (původně Muroc AFB). Druhý stroj je vystaven v Národním Leteckém muzeu Spojených států na Wright-Patterson AFB (Dayton, stát Ohio).[1]

Konstruktéři koncepci bezocasých letounů v budoucnu již nikdy zcela neopustili (byť spíše zůstává v jistém „stínu“ a na okraji, vedle strojů koncepce již desítky let považované za klasickou), příkladem může být Vought F7U Cutlass (který se dočkal i sériové výroby a sloužil na letadlových lodích), řada strojů Mirage francouzské firmy Avions Marcel Dassault, švédský Saab 35 Draken, či americké letouny Douglas F4D, Convair XF-92 a Convair F-102. Rovněž nelze zapomenout na britský těžký proudový bombardér Avro 698 Vulcan.