Norské dědické právo

Norské dědické právo (Tronfølgeloven av 1163) bylo poprvé představeno v roce 1163 během občanské války v Norsku.

Dědické právo bylo dohodou mezi Erlingem Skakkem a Eysteinem Erlendssonem, arcibiskupem z Nidarosu. Erling Skakke byl ženatý s Kristin Sigurdsdatter, dcerou krále Sigurda I. Jorsalfara. Společně měli syna Magnuse Erlingssona, který byl považován za legitimního následníka trůnu, který po smrti krále Haakona II. zůstal prázdný. Arcibiskup Erlendsson souhlasil s podmínkami, za nichž Magnus zdědil norský trůn, výměnou za větší moc poskytovanou církvi. Magnus byl korunován v roce 1163 ve věku osmi let a současně byl přijat i dědický zákon. Magnus jako král musel slíbit, že bude poslouchat papeže. Církevní právo bylo uznáváno, stejně jako sekulární zákony. Erling převzal titul hraběte a protože Magnus byl nezletilý, držel veškerou skutečnou moc.[1]

Podle dědického zákona by měl být pouze jeden král, zpravidla prvorozený syn. Pokud nejstarší syn nebyl způsobilý být králem, měla rada šedesáti zástupců vybrat dalšího z legitimních královských synů. Poté si mohli vybírat mezi dalšími z královských dědiců. Pokud by král neměl žádného vhodného dědice, mohla si rada zvolit kohokoli, o kom si mysleli, že bude „střežit Boží právo a zákony země“. Pokud se zástupci nemohli dohodnout, měli o volbě rozhodnout biskupové.