Norbert Škrdlík

Pocházel z velmi skromných rodinných poměrů. Měl bratra a dvě sestry. Otec, sklářský dělník padl v první světové válce. Aby tedy mohl dostudovat gymnázium, které začal studovat v Brně, přivedla ho jeho matka k tehdejšímu kaplanovi minoritů v Brně, pozdějšímu provinciálovi Th. Dr. Theodoru Kalábovi. Ten se ho ujal a protože byl brzy přeložen do Prahy, nechal jej vystudovat nejprve Akademické gymnázium v Praze. Po absolvování 6. ročníku gymnázia v roce 1927 vstoupil do řádu 1929 na Slovensku ve Spišském Štvrtku do noviciátu a pak byl řádem poslal v letech 1930–1931 studovat bohosloví do Říma, na Lateránské universitě. V prvním roce studia (1931) však P. Norbert onemocněl na tuberkulózu a musel studia přerušit. Studia pak dokončil v letech 1931–1934 na řádové teologické fakultě v Krakově v Polsku, kde byl také 3. června 1934 vysvěcen na kněze. Řád minoritů mu vystrojil primiční mši svatou v Brně. Po dvou měsících byl ustanoven kaplanem u sv. Jakuba v Praze, poté působil v Mostě a od listopadu 1938 až do června roku 1945 působil v Jihlavě. 1. července 1945 byl ustanoven farářem v Brně u sv. Janů, kde působil vyjma let vězení a období bez státního souhlasu až do března 1993. Brněnský kostel a klášter byl během konce války značně poškozen a P. Norbert věnoval veškeré úsilí na jeho obnovu, což se mu podařilo za pomoci darů věřících a nasazení umělců.

V roce 1946 na provinční kapitule byl zvolen kvardiánem v Brně, sekretářem a asistentem provincie. Z této funkce byl oprávněn zastupovat provinciála řádu v případě, že mu bylo znemožněno úřad vykonávat. Tato situace nastala v dubnu roku 1950, kdy byla část minoritů tzv. soustředěna a to i s výše jmenovaným tehdejším provinciálem Kalábem. Po návratu ze soustředění navštívil T. Kaláb P. Norberta a oznámil mu, že nehodlá ve vykonávání úřadu provinciála zejména z obav před konfliktem se zákonem pokračovat. V červenci 1956 se spolubratři sešli a po oznámení provinciála, že úřad nebude vykonávat, souhlasili, že ho nadále bude jako sekretář vykonávat P. Norbert Fr. Škrdlík.

V roce 1949 byla u něj vykonána Bezpečností vykonána prohlídka a byly zabaveny nějaké materiály, považované za protistátní. P. Škrdlík zaujal vůči takové persekuci řádu a církve velmi jasně nepřátelské stanovisko a vyčkával brzké zlepšení poměrů. Během té doby se setkával s různými příslušníky minoritského řádu v celém Československu a snažil se je povzbuzovat k věrnosti duchu a tradicím řádu. Snažil se také informovat o situaci řádu u nás generalát v Římě a od roku 1952 získávat prostřednictvím Jindřicha Ponty z Krnova (který měl dvojí občanství a mohl příležitostně vycestovat do Rakouska k příbuzným), informace o dění v Římě na generalátě řádu, získání fakult na svěcení křížových cest a růženců. Začátkem padesátých let, kdy se dalo již předpokládat, že se situace tak brzy neobrátí, rozhodl se formálně vstoupil do Mírového hnutí katolického duchovenstva, kde však neváhal často citovat papeže Pia XII. a jeho encykliky. Díky svojí povaze se mu podařilo také dobře vycházet s církevními tajemníky, kteří byli za úplatky ochotni ledacos přehlížet, či tolerovat. Mohl tak v dané obtížné situaci dělat i nadále pro řád a jemu svěřené věřící mnohé. Každý všední den ráno před pátou hodinou dělníci brněnských továren přijíždějící z celého okolí měli možnost přijmout sv. zpověď a sv. přijímání, nebo být i na mši svaté. Usiloval o to, aby v případě změny poměrů k lepšímu bylo možno řádovou činnost prakticky okamžitě obnovit. Jednalo se nejen o údržbu budov, upevňování řádového povědomí ostatních spolubratří, ale i o získávání nových členů řádu, kteří byli tajně přijímání a posíláni na studia na jedinou českou státem uznanou fakultu v Litoměřicích, která však nebyla oficiálně uznávána Římem. Tato jeho činnost však neušla pozornosti StB a po udání byl v roce 1960 zatčen a 17. ledna 1961 odsouzen za tzv. podvracení republiky.[1] na 6 roků vězení. Po odvolání byl trest změněn na 4 roky, které si odseděl. 19. září 1969 byl rehabilitován a na začátku tzv. normalizace byla komunistickou justicí rehabilitace opět zrušena.

Do duchovní služby se vrátil ve druhé polovině šedesátých let. Pochopitelně se snažil uvolněné situace co možná nejvíce pastoračně využít. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a tzv. postupná normalizace poměrů vedla k obdobné situaci jako v padesátých letech. P. Norbert vstoupil do Pacem in terris, ve snaze vytvořit si krytí pro další tajnou činnost řádu. Jako již dříve mu byli svěřováni od tehdejšího kapitulního vikáře Ludvíka Horkého, se kterým se léta přátelili, novokněží k další formaci jako kaplani. Jako farář byl podle vzpomínek na kaplany otcovsky velmi přísný, ale zároveň velmi štědrý a dovedl ledacos odpustit, když to bylo potřeba. Byl velmi oblíbeným a vyhlášeným kazatelem a zpovědníkem. Ještě snad v 80. letech se například shromažďovali lidé na triduum sv. Josefa před kostelem zasvěceným výše jmenovanému světci, aby si alespoň mohli vyslechnout kázání, když se pro velký nával lidu nedostali do kostela.

Po dlouhých letech působení v Brně, byl v moravské metropoli také pohřben.