Nonet č. 2 (Martinů)

Kompozice je dedikována Československému nonetu, na jehož popud také vznikla. Emil Leichner st., vedoucí souboru, Martinů opakovaně oslovil, zda by pro noneto nezkomponoval skladbu k 35. výročí založení souboru.[2] Martinů souhlasil a během února a ledna 1959 českou i mezinárodní veřejností očekávaný nonet zkomponoval. „Také zavolej Leichtera [sic] z Českého noneta […] a řekni mu, že si mohou dáti už můj nový nonet na program, právě na tom pracuji […].“[3]). Ke konci ledna práce již pokročily – „Opravuji právě korekturu Noneta, a tak napíši Leichnerovi později. Zatím mu řekni, že Nonet trvá asi 20 minut s pauzami a 18 minut hraní, lépe vždy udat 20 minut, aby pak v Radiu vždy neuřízli konec, jako se obvykle stává.“[4] O tom, jak byla skladba nedočkavě očekávána, svědčí i noticka z Lidové demokracie z února 1959: „K letošnímu 35. jubileu Českého noneta napsal vynikající skladatel Bohuslav Martinů novou skladbu pro tento originální soubor. Skladba s věnováním jubilujícímu souboru došla právě do Prahy a již se studuje.“[5]

Nonet vznikal jen několik měsíců po skladatelově operaci žaludku, kterou prodělal kvůli diagnostikované rakovině. Ta se bohužel právě v době vzniku Nonetu vrátila.

Nonet se skládá ze tří částí:

1. Poco Allegro
2. Andante
3. Allegretto

Předpremiéra se konala v Poličce 20. června 1959. Leichner v dopise Martinů, který napsal ještě ten večer, popisuje, jaké emoce vzbudila 2. věta Nonetu u posluchačů – „[…] posluchači propukli v potlesk, který byl díkem za tu velkou krásu, kterou jsme mohli tlumočit prostřednictvím Vaší hudby.“[6]

Premiéra Nonetu proběhla 27. července 1959 na festivalu Salzburger Festspiele. Místo premiéry vzbuzovalo ve skladateli obavy: „[…] tam co není dodekafonie anebo 12ton, tak to neexistuje, tak ať si nic z toho nedělají, když mne tam zřežou, jako s Freskami.“[7] Na programu večera byly dále skladby Grand Nonett F dur Ludwiga Spohra a Kvintet, op. 39 Sergeje Prokofjeva. Martinů nový nonet byl publikem nadšeně přijat, koncert byl natáčen a druhý den vysílán rozhlasem.[8]

Pražská premiéra byla naplánována na 15. října 1959 k jubilejnímu koncertu 35. výročí založení Českého noneta. Uskutečnila se však již o měsíc dříve, na koncertu k uctění skladatelovy památky dne 15. září v sálu klubu Svazu československých skladatelů (Martinů zemřel po vleklé nemoci 28. srpna 1959 v nemocnici ve švýcarském Liestalu). Kritik z Lidové demokracie zhodnotil skladbu a provedení následujícími slovy: „Dílo B. Martinů dojímalo čistotou, moudrostí a českostí své hudby a budilo úctu klasickými rysy formy. Dokonale chápané provedení dovršilo velký úspěch tohoto díla poprvé uvedeného v autorově vlasti.“[9]

Literární noviny přinesly rozsáhlejší popis skladby. Nonet je kompozice „blízká posledním symfonickým koncepcím skladatelovým, naplněným obsahem neurčitějším a zároveň závažnějším, všelidštějším. K jeho klasicizující tvářnosti však patří i smíšení tohoto výrazového zacílení s názvuky jasu a vzruchu, zvlášť výrazného v rytmicky oživené první části. V tomto smyslu Martinů jako by zde zkondenzoval široké rozpětí myšlenek a prožitků v tvar klasicky vyvážený, přehledný a zejména velmi hutný a stručný, lapidární snad až natolik, že zanechává dokonce dojem neukončenosti. V oblasti technicko-tvárných prostředků nepřináší nonet mnoho nového, jeho význam a poslání jsou ovšem docela jinde: je dílem uzrálého mistrovství zaměřeného dovnitř, nikoliv navenek.“[10] Oficiální pražská premiéra potom proběhla podle původního plánu 15. října v Domě umělců (Rudolfinum).[8] V Brně byla skladba poprvé provedena 23. března 1960 v interpretaci Moravského noneta.[11]

Vydání Nonetu nabídl Martinů v březnu 1959 pařížskému vydavatelství Eschig, ke spolupráci však nakonec nedošlo. Neautorizovanou (tedy skladatelem nekorigovanou) kapesní partituru skladby vydalo SNKLHU v Praze na podzim téhož roku.[12]

V roce 2015 vyšel Nonet ve vědecko-kritické edici muzikoložky Jitky Zichové (Institut Bohuslava Martinů) u nakladatelství Bärenreiter (Souborné vydání díla Bohuslava Martinů IV/4, sv. 1). Nonet je zahrnut ve svazku spolu se skladbami Les Rondes, H 200, Serenáda č. 1, H 217, Serenáda č. 3, H 218, Stowe Pastorals, H 335. Svazek je opatřen detailní předmluvou a kritickou zprávou, vč. faksimile důležitých pramenů (vše v českém a anglickém jazyce).[13]

Autograf Nonetu č. 2 je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.[14]