NoViolet Bulawayo

Bulawayo se narodila a vyrostla v Zimbabwe. Po dokončení střední školy odjela do Spojených států amerických, kde nastoupila na Kalamazoo Valley Community College. Později se začala věnovat studiu anglistiky a amerikanistiky. Z tohoto oboru získala bakalářský titul na Texas A&M University a magisterský titul na Southern Methodist University. V roce 2010 získala další magisterský titul v oboru tvůrčího psaní na Cornellově univerzitě. V témže roce publikovala v časopise Boston Review svou povídku „Hitting Budapest“. S touto povídkou vyhrála o rok později prestižní cenu Caine Prize, což je ocenění pro nejlepší původní povídku napsanou v angličtině africkým spisovatelem. „Hitting Budapest“ se pak stala úvodní kapitolou jejího debutového románu Chtělo by to nový jména, který byl v roce 2013 nominován na Man Bookerovu cenu. Bulawayo s tímto románem slavila i další úspěchy: vyhrála například cenu PEN/Hemingway Award, udělovanou začínajícím autorům za jejich první literární počin, či Etisalat Prize for Literature, ocenění pro africké spisovatele. V současné vyučuje tvůrčí psaní na Stanfordově univerzitě.

V roce 2014 uvedla NoViolet Bulawayo v pořadu Eat, Drink & Be Literary význam svého uměleckého pseudonymu. Violet bylo jméno její matky, která zemřela, když bylo NoViolet 18 měsíců, a s předponou „No-“ znamená toto jméno ve spisovatelčině rodném jazyce Ndebele „s Violet“. Bulawayo je spisovatelčino rodné město v Zimbabwe. NoViolet Bulawayo si tento pseudonym zvolila v době svého dlouhodobého pobytu ve Spojených státech amerických, protože chtěla jméno, které by vypovídalo o jejích kořenech a o zemi, která jí chyběla.[1]

Hlavní hrdinkou románu Chtělo by to nový jména, v originále We Need New Names, je dívka jménem Miláček, která vyrůstá se svými kamarády ve slumu poté, co jejich domy srovnaly se zemí ozbrojené síly režimu Roberta Mugabeho. Za své dětství je svědkem nejrůznějších drastických událostí, a sní o tom, že jednoho dne se dostane k tetičce, která žije v Detroitu. Když se jí však tento sen splní, Miláček postupně zjišťuje, že její idealistické představy o životě ve Spojených státech amerických nemají s každodenní realitou imigrantů příliš společného.

Ačkoliv Miláčkův osud je v některých bodech podobný životu samotné autorky, na otázku, zda se jedná o autobiografický román, odpověděla Bulawayo: „Ne tolik, jak si většina lidí myslí. V první části románu toho ze mě moc není. Měla jsem velmi normální a krásné dětství.“[2] V témže rozhovoru však také Bulawayo upozornila na věkový rozdíl mezi ní a Miláčkem: zatímco Bulawayo vyrůstala v Zimbabwe v 80. letech, kdy byla podle jejích slov tato země „opravdu funkční“, Miláček se narodila na přelomu tisíciletí. „Miláček nepoznala stabilitu, kterou zažila moje generace, takže tráví své dětství pod obrovským tlakem. Naše příběhy se trochu začnou prolínat až v momentě, kdy překročí americké hranice. Ale ani v této části románu jsem se nesnažila napsat autobiografický text.“

Kniha vyšla česky v roce 2015 v nakladatelství Odeon. Do češtiny ji přeložila Markéta Musilová.

Na otázku, zda pracuje na další knize, odpověděla v rozhovoru pro internetový magazín Vela: „Ano, pracuji na sbírce povídek o AIDS. Nejdřív to měl být memoár. Můj bratr zemřel na AIDS, když mi bylo 14 nebo 15. Sestra zemřela na AIDS, když už jsem žila tady [v USA]. Nemohla jsem jí jet ani na pohřeb. Mám velkou rodinu. Říkala jsem kamarádce: 'AIDS mi vzal asi dvacet lidí, no ano, nejméně dvacet lidí.' A ona na to: 'To není možné.' Ale je to tak. Nicméně dělá mi starosti to mlčení. Já jsem třeba nezažila, že bychom si sedli a jen tak začali mluvit o svých sourozencích. Je to kapitola, o které nemluvíme. Jako děti jsme si mysleli, že bratr má tuberkulózu. Až když zemřel, padla diagnóza AIDS. Já jsem se to dozvěděla až později, když jsem procházela otcovy věci. Ale dnes už lidé poznají, že AIDS je AIDS, a jsou schopni ho identifikovat, nicméně to mlčení stejně pořád přetrvává. Zrovna jsem se vrátila z domova. Kultura okolo sexu se proměňuje. Teenageři začínají být sexuálně aktivní čím dál dříve. Generace lidí, kteří se už narodili HIV-pozitivní, začíná mít zájem o sex. Opět se tu ukazuje důležitost aktivismu – tohle je jedna z věcí, o kterých musíme přemýšlet a mluvit.“[4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu NoViolet Bulawayo na Wikimedia Commons