Nemoc k smrti

Kierkegaard určuje ducha člověka (duši) jako vztah Já, jež usiluje o to, nalézt rovnovážný poměr ve vztazích, vůči nimž, či v nichž je souvztažně postaveno: například vztah ke konečnosti, skutečnosti, sobě samému či k Bohu, který touto možností lidské volby a svobody „pouští člověka na své vlastní nohy“, jejichž kroky by však v sobě dle autora měly nést stopy víry, chce-li člověk nabýt celistvosti a pevnosti osoby.

Pokud Já není schopno najít rovnovážný poměr ve výše zmiňovaných vztazích, trpí zoufalstvím, jehož důsledkem, či příčinou, je vesměs neuskutečnění vnitřně zamýšlených „věcí“. Zoufalství je proto dle Kierkegaarda ve svém jádru projev nemocného ducha, jenž ztratil víru, současně je však také nezbytným impulsem k jejímu opětovnému nalezení, jak je analogicky a zesíleně vyjádřeno v biblickém příběhu o Lazarovi. Tento obraz však nese ještě jeden pro knihu příznačný podtext: že samotná víra je schopna věcí, jež nelze vědecky uchopit, vysvětlit či předpovídat. Je tak explicitně vyjádřena skutečnost, že i v době moderní vědy a techniky je víra a náboženský přístup stále nepostradatelnou a nepřekonanou součástí lidského života. Vrátíme-li se zpět, lze říci, že zoufalství je jak lidskou předností, tak nedostatkem, souhrnně však všeobecným lidským fenoménem.

V druhém díle knihy Kierkegaard vysvětluje, že i samotné zoufalství je hřích, neboť skrze Ježíše bylo lidstvu zvěstováno, že vírou – jako vlastním morálním úsilím a nikoliv oddanosti náboženským institucím – lze přemoci zoufalství, a proto je hříchem tohoto poselství nedbat, ať již ze slabosti, či ze vzdoru.

Tak jako Kierkegaard hierarchizoval zoufalství, tak člení i samotné stupně hříchu, jež opět počínají lhostejností (nevědomostí) a končí vzdorem.

Zvláštním ambivalentním druhem hříchu je básnictví. Autor v něm vidí výjimečnou schopnost vyjadřovat náboženské myšlenky, současně však básnickou expresi považuje za hříšnou pro své zveličování a zkreslování. Obdobně ambivalentně na čtenáře může působit fakt, že Kierkegaard považuje za skutečnou víru pouze křesťanství a zamítá tak automaticky například islám. Je-li básnictví napůl hříchem a napůl výjimečným vyjádřením náboženského ducha, lze předpokládat stejně ambivalentní postoj i k islámu založenému na veršovaném Koránu, třebaže jeho obsahově historická stránka víry je až na občasné drobné odchylky totožná s křesťanstvím. Kierkegaard však tuto stránku náboženství považuje za nepříliš podstatnou, a zde je možno sledovat počátek jeho paradoxního – obyčejně v dodatcích zmiňovaného – přístupu ke křesťanství, jemuž jmenovitě je kniha odkazována. Vzhledem k tomu, že se vždy obrací pouze ke křesťanství, lze předpokládat, že považuje křesťanství za jedinou „pravou“ víru.

Kierkegaard se ve svém pojetí křesťanství po vzoru Sokrata odvolává na paradox, skrze nějž ukazuje bezmocnost vědeckého přístupu v mezilidských vztazích. Obdobný postup lze sledovat i v Heideggerově určení metafyziky. Paradoxů je v Kierkegaardově pojetí křesťanství hned několik. Jedním z prvních je oběť samotného syna Boha, či samotného Boha (záleží na tom, jak pojímáme Svatou trojici) „ubohým“ lidem. Lidé dle Kierkegaarda nechápou velikost této situace, jež vyžaduje vztah a víru k Bohu, což člověk odmítá a pohoršuje se nad tímto druhem náboženského života. Pohoršení srovnává autor se závistí, kterou charakterizuje jako skrytý obdiv k člověku, který nám brání ve štěstí. Obdiv je pro Kierkegaarda šťastná „ztráta“ sebe samého, závist je nešťastné prosazování sebe sama. Tento kontrast vidí jako analogický s určením křesťanského uctívání a pohoršování se nad Bohem.

Sokrates definuje hřích jako nevědomost. Kierkegaard s tímto nominalistickým tvrzením souhlasí, avšak shledává v něm pro tehdejší pohanské Řecko typickou absenci nábožensko-etického a esenciálního přístupu[pozn. 1], díky čemuž Sokrates dál dle autora necharakterizoval, co je to nevědomost a hřích. Sokrates upřesnění v podstatě nepotřeboval, neboť ve svém zdravě naivním etickém přesvědčení předpokládal, že nikdo nejedná špatně vědomě. Pak hřích vlastně neexistuje, což sice je v souladu s křesťanstvím, neboť křesťanství předpokládá, že k objasnění hříchu je třeba zjevení Boha, ale zlo je oproti přesvědčení Sokrata možné činit i vědomě. Nedostatky jeho nominalistického určení hříchu však vyplňuje jeho jednání, což je jeho největším poselstvím, jež lze shrnout slovy: „Jednej podle víry své.“ Kierkegaard považuje tento postoj za soudobému křesťanství již odcizený a zabředlý do formalismu. Křesťanství se v jeho očích stalo mechanickou ceremonií, jež odsála náboženský přístup z běžného individuálního života – z oblasti, kde je ho nejvíce třeba.

Sokratovo „paradoxní“ jednání považuje dále Kierkegaard nejen za ochranu proti vědecké logice, ale také proti dogmatismu. Dogmatismus se neprůkaznost hříchu snažil překonat zjevením v něž je třeba uvěřit a hřích se tak odsunul do oblasti pokání a odpuštění. Pro Kierkegaarda je profetismus a zjevení v určení hříchu nepodstatné a prosbu o odpuštění hříchu považuje za nepřijatelnou. Hřích je podle něj určen jednoznačně: Hříchem je vše co není z víry (Římanům 14,23). Třebaže toto určení není striktně pozitivistické, je dle něj pro své vyčerpávající určení esenciální, ale současně i paradoxní. Jeho paradox tkví v tom, že ve své všeobecné a kolektivistické abstraktnosti nemůže na nikoho konkrétně poukázat. To však neznamená – jak je obecně míněno – nepostižitelnost. Jak říká Kierkegaard, soupis hříchů nosíme připnutý na svých zádech a jednou jej tak doneseme k Bohu.

Bůh dle autora bere lidi – a nejen lidi, ale i zvířata (Matouš 10,29) – jako jednotlivce. Hřích nenáleží celku jak je v křesťanství zdánlivě vyjádřeno, ale jednotlivci, neboť skupinu nelze odsoudit. Na tomto faktu, který navíc zesiluje skutečnost, že i samotná individualita se stává ve svém jádru kolektivní psychózou, vidí postavenou řadu mylných křesťanských principů a přesvědčení: například domněnku, že hřích je dědičný, nebo že když člověk „uvěří“, smažou se všechny jeho hříchy, což zcela opomíjí, že ve vztahu k Bohu jde o uskutečnění, ne o vyslovení, tvrzení, či přesvědčení. Jako obdobně scestné vidí autor přesvědčení, že Ježíš svým ukřižováním splatil naše hříchy. Stejně tak i dnešní modlitby křesťanské komunity Kierkegaard nepovažuje za projev víry a vidí v nich spíše kolektivismem a tradicionalismem odcizené prvky, od kterých si něco slibovat je naivní drzost. Církev se díky tomuto druhu odcizeného kolektivismu stala komerční institucí, tak jak si přál Martin Luther,[pozn. 2] v čemž Kierkegaard vidí úpadek křesťanství.

Hřích za určitých okolností vidí Kierkegaard jako Bohem připouštěný, avšak za tím účelem, aby se jej člověk naučil vyvarovat.

Kierkegaardova próza je kousává a jiskrná, čímž překonává „běžné“ psychologické a filozofické škatulkování. Cílem jeho knihy byla (spíše než fixace ontologické existence) snaha přinutit člověka k přemýšlení o lidských vztazích.

KIERKEGAARD, Søren. Bázeň a chvění/Nemoc k smrti. Překlad Marie Mikulová Thulstrup. 2. vyd. Praha: Portál, 2022. ISBN 978-80-262-1854-8.