Neštěstí v Aberfanu

Osudné ráno vydatně pršelo a bylo cítit velké vlhko, což dopomohlo k sesuvu. Viditelnost byla podle pamětníků maximálně na 50 stop (cca 15 m). 

 "Nosili ven mrtvé děti. Jeden z horníků mezi nimi procházel, poté se zadíval na jedno a odešel. Jen se na mě otočil a řekl: 'To bylo moje dítě.' A pak prostě pokračoval dál v pomoci." - Yvonne Priceová[1]

Jeden z mnoha dalších pomníků v Aberfanu.

Malé město ve Walesu po tragédii začalo být mediálně známé po celém světě a jméno města se stalo symbolem pro strašlivou tragédii. Deníky se zaměřovaly především na počet mrtvých a pohřešované. Zajímavostí je, že ani jedny noviny nepodávaly přesné informace. Zatímco noviny vydávané ve Walesu počet mrtvých zveličovaly, deníky v Anglii počet mrtvých zmenšovaly a podle některých záměrně snižovaly. V konečném výsledku všechny noviny konečný počet mrtvých nadsazovaly, navzdory oficiálním počtům.

Brzy to byl deník The Mirror, který začal poukazovat na možné viníky a označil vrch za 'Prst smrti'. Deník Sunday Mirror byl první, který se začal ptát, proč byla upozornění na stav důlního vrchu č. 7 ignorována a tento trend brzo převzaly i ostatní deníky, což byl významný posun. Titulky se začaly plnit dalšími otázkami: proč zde hornictví již dávno neukončilo činnost, občas i proč se zde vůbec budoval důl, když o podzemní vodě se vědělo již před výstavbou dolu. Právě díky nátlakům novinářů byla odhalena ignorace NCB k jakékoliv kritice či doporučením zkušených odborníků. Událost se tak stala nejen největší velšskou tragédií, ale i největším skandálem pro National Coal Board, jenž byla v té době národní korporací.

Co bylo dalším bodem, kterým se zabývaly především zahraniční noviny, byla nejznámější velšská pracující třída - horníci a jejich hornická města, vesnice a čtvrtě. Noviny v USA se začaly zaměřovat především na chudobu, která v té době ve Walesu v těchto místech převládala, stejně jako fakt, že takovéto nehody nejsou ve Walesu v okolí dolů výjimečné a také na to, že většinou byly způsobeny neuposlechnutím upozornění odborníků. Problém byl, že v oněch místech poblíž dolů bylo většinou celoživotní hornictví jedinou vidinou slušného výdělku.

Kontroverze začala být hlavním titulem k tématu Aberfan, více než příběhy obětí, jak tomu bylo doposud. Tehdejší předseda NCB, lord Alfred Robens, byl těžce zkritizován za přístup společnosti. Stížnosti na NCB se vršily, ale i přes dokázané pochybení, nebyl nikdo za neštěstí zodpovědný a společnost nepostihla ani žádná pokuta či jiná sankce.

Další zajímavý vývoj následoval - po několika dnech se začal tisk znovu rozdělovat. Regionální noviny v celém Walesu stále odsuzovaly NCB za jejich ignoranci, která způsobila smrt tolika lidí, kdežto noviny v Londýně byly jiného názoru a podávaly oficiální vysvětlení tragédie od NCB, což byla podle nich tzv. "vodní bomba" z nashromážděné vody pod vrchem, nešlo podle nich o stálý podzemní tok. Toto potvrdil i jeden z odborníků, který byl najatý NCB, takže se o jeho zprávě dá polemizovat. Velšský tisk oficiálně označil ten londýnský za politicky ovlivněný kvůli tomu, že NCB byla společností přímo pod vládou a do její rady se dosazovali lidé přes tehdejší politiky. Rada také měla přímý zákaz jakýchkoliv rozhovorů, ať do novin či do rádia a televize.[6]

Lord Robens nabídnul rezignaci kvůli neštěstí v Aberfanu, ale o několik desítek let později byly odhaleny materiály, ve kterých byl ujištěn, že jde pouze o mediální zástěrku a jeho pozice mu zůstane za každých okolností. Je až ironické, že později byl zvolen vládním poradcem pro legislativu o zdraví a bezpečnosti.[7]

V říjnu roku 1966 Aberfan navštívila královna Alžběta s vévodou z Edinburgu.[8]

Aberfanský hřbitov - poslední odpočinek obětí.

Starosta Merthyr Tydfilu několik týdnů po tragédii založil tzv. Disaster Fund, který měl pomoci lidem v Aberfanu, jež do té doby nesli škody sami ze svých úspor a z půjček, dosahujících v souhrnu 250 tisíc £[9]. V lednu 1967 už 90 tisíc donátorů darovalo celkem 1 606 929 £. Když se lidé Aberfanu dozvěděli o částce, začali se obávat, zda peníze nezmizí a budou opravdu použity na pomoc jejich městu. Největší strach měli z toho, že si NCB peníze přivlastní. Každý z obyvatel měl také jinou představu o způsobu jejich využití, někteří je chtěli rozdělit mezi rodiny obětí, jiní je chtěli použít na zaplacení škod či dluhů. Peníze byly nakonec používány ke všem těmto účelům. Největší skandál týkající se fondu ale vypukl, když společnost NCB nejprve odmítla zaplatit pozůstalým jakékoliv náhrady, poté dokonce nabídli pro Velšany urážející částku 50 £ pro každou postiženou rodinu. Dále společnost NCB odmítla zaplatit odstranění ostatních důlních vrchů, takže tyto práce v ceně 150.000 £ nakonec musely být zaplaceny z fondu pozůstalých. Vlastní fond se udržoval až do roku 1997, kdy v něm bylo 17,5 milionu £. Ve stejném roce bylo každé rodině přeživších vyplaceno 500 £.[10][11]

Tato událost byla pomyslnou poslední kapkou pro tehdejší tvrdé jádro velšských nacionalistů, tzv. Free Wales Army. Poprvé se tato skupina objevila už při protestech proti zaplavení údolí Llyn Celyn v roce 1965.[12] Kauza se týkala zaplavení vesnice Capel Celyn, která byla vysídlena kvůli vybudování přehrady pro Liverpool. Po neštěstí v Aberfanu začala skupina aktivně vystupovat na veřejnosti a hlásala, že bude hájit zájmy přeživších, protože podle jejich tvrzení byli mezi jejich řadami i renomovaní právníci a jiní soudní činitelé (což se ukázalo jako lež). Skupina byla však spojována i s bombovými útoky, které se ve Walesu objevovaly již od roku 1963 a proto byli její členové v roce 1969 zatčeni a někteří odsouzeni. Avšak útoky byly spáchány jinou nacionalistickou organizací Walesu, Mudiad Amddiffyn Cymru (MAC). Ta na neštěstí v Aberfanu nijak oficiálně nereagovala.[13]

Lidé v dnešním Aberfanu jsou přesvědčeni, že viníkem neštěstí byla národní korporace NCB (National Coal Board, od roku 1987 British Coal Corporation). Proto je v Aberfanu tragédie stále ožehavým tématem, protože za ni nikdy nebyl nikdo potrestán, odsouzen či pokutován a podle rodin došlo navíc k cenzuře velšských novin a úpravě těch, které vycházely v Anglii.[7][14]

Profesor Iain McLean z University of Oxford se ve svých výzkumech o tuto kauzu hlouběji zajímal, přičemž dospěl k závěru o důvodech absence jakéhokoli potrestání společnosti NCB nebo zainteresovaných osob:

'NCB uniklo vyšetřování, protože vláda potřebovala její pomoc při postupném rušení důlního průmyslu bez vyprovokování celonárodní stávky.'[6]

Každý rok se na výročí události konají pamětní akce, schází se pamětníci a na 50. výročí neštěstí dorazil do Aberfanu princ Charles[15]. K 50. výročí také připravil web WalesOnline chronologický sled událostí spolu s emotivními výpověďmi.

• Poslední zachráněný přeživší Jeff Edwards vystudoval University of London, stal se sociálním pracovníkem a poté nezávislým starostou města Merthyr Tydfil.
• Lékař, jenž ošetřoval raněné a děti nalezené v sutinách, přišel ten den sám o obě své děti.
• Už v roce 1869 místní obyvatelé informovali zakladatele dolu, že důl staví na mělkém podloží, pod nímž protéká podzemní pramen, který by mohl uvolnit zeminu.
• Policistka Yvonne Priceová již celých 43 let není schopná znovu vkročit do Aberfanu.
• Jeden z přeživších žáků, Melvyn Walker, od tragédie nevstoupil na půdu žádné školy. Skončil bez vzdělání s diagnostikovaným PTSD.