Zákon o státním občanství České republiky

Nabývání občanství upravují § 3 až 39. Podle nich se občanství získává:

• narozením – uplatňuje se ius sanguinis, kdy dítě nabývá občanství po alespoň jednom českém rodiči.
• určením otcovství – vzniká v okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí soudu o určení otcovství.
• osvojením
• nalezením na území České republiky – do 3 let věku dítěte. Ustanovením se Česká republika snaží předcházet vzniku bezdomovectví, ke kterému se zavázala v mezinárodních smlouvách (např. Úmluva o omezení případů bezdomovectví).
• udělením – jedná se o vznik tzv. naturalizací. O udělení rozhoduje ministerstvo vnitra, přičemž na udělení není podle § 12 právní nárok. Vzniká složením státoobčanského slibu. Pokud občanství žadatel získal na základě podvodu, hledí se na něj, jako by se občanem nikdy nestal.
• prohlášením – týká se občanů, kteří pozbyli české nebo československé občanství před nabytím tohoto zákona.
• v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné formy náhradní péče

Podle čl. 12 Ústavy nemůže být nikdo proti své vůli zbaven státního občanství. Vzdát se ho tedy občan musí dobrovolně na základě splnění všech následujících podmínek:

• trvale se zdržuje v cizině
• nemá v České republice trvalý pobyt
• je občanem jiného státu nebo o toto občanství žádá (tedy aby se vzdáním občanství nestal apatridou)

Občanství jinak zaniká smrtí osoby.