Nabytí
Nabytí (latinsky adquisitio) je právnický termín, kterým se označuje vznik subjektivního práva či povinnosti konkrétnímu subjektu (nabyvateli), v případě odvozeného (derivativního) nabytí díky jeho přechodu ze zcizitele.
Rozlišování nabytí
Římské právo dělilo nabývací způsoby dle způsobu jejich vzniku do několika kategorií, což se zachovalo dodnes:[1]
- nabytí původní, originární (originaria adquisitio) – vznik nového, původního práva nezávisle na právech kohokoli jiného, typicky např. okupace věci
- nabytí odvozené, derivativní – vznik práva přenesením práv z jednoho subjektu na druhý, např. dohodou; předchozí majitel práva (který ho převádí) se označuje jako auktor (auctor) a dále se v tomto případě rozlišuje:
- nabytí translativní (sukcese, successio) – auktor převádí na nabyvatele právo ve stejném rozsahu, jaký měl on sám, a nabyvatel nastupuje do stejné pozice, jakou před tím měl jeho auktor; zde se ještě rozlišuje:
- sukcese singulární – právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti
- sukcese univerzální – převzetí všech práv a povinností právního předchůdce, především v případě dědění
- nabytí konstitutivní – auktor převádí jen část svého práva (např. zřizuje služebnost)
- nabytí translativní (sukcese, successio) – auktor převádí na nabyvatele právo ve stejném rozsahu, jaký měl on sám, a nabyvatel nastupuje do stejné pozice, jakou před tím měl jeho auktor; zde se ještě rozlišuje:
Reference
- KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. S. 90–91.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.