NK T-lymfocyt

NK T-lymfocyty pocházejí z lymfoidní hematopoetické linie buněk a tvoří malou subpopulaci T-lymfocytů. Na svém povrchu nesou molekuly specifické jak pro T-lymfocyty, tak pro NK buňky. Jejich vývoj, stejně jako vývoj ostatních T-lymfocytů, probíhá v brzlíku. S T-lymfocyty sdílejí T-buněčný receptor (TCR) a jeho koreceptor CD3, s NK buňkami je spojuje přítomnost povrchových molekul, jako je např. NK1.1 (NKR-P1C), CD56 a dalších.[1] T-lymfocyty nesoucí NK1.1 se podle svých povrchových znaků (tzv. diferenciační skupiny) rozlišují na CD4+CD8- a double negativní (CD4-CD8-).[2] Spojují tak prvky typické pro vrozenou i adaptivní imunitu. NKT buňky jsou důležitými regulátory imunitní reakce, jelikož sekretují velké množství různých cytokinů a chemokinů a interagují přímo s dalšími leukocyty, čímž je ovlivňují. Důležitou roli hraje i jejich schopnost určité buňky cytolyticky zneškodnit. NKT buňky dělíme na NK T-lymfocyty I. typu, neboli invariantní iNKT buňky, NK T-lymfocyty II. typu a NKT podobné lymfocyty. NKT I. a II. typu vážou svými T-buněčnými receptory (TCR) komplexy tvořené glykoproteinem neklasického hlavního histokompatibilního komplexu (MHC) I. třídy – CD1d a lipidem či glykolipidem. O NKT podobných lymfocytech je momentálně známo málo informací, nejsou však nejspíše aktivovány vazbou CD1d.[3] NK T-lymfocyty sekretují různé cytokiny – např. IFN-γ, IL-4,IL-10, IL-13, a mohou tak měnit typ imunitní odpovědi z Th-1 na Th-2 a opačně.[4]

NK T-lymfocyty typu I, také známé jako invariantní iNKT buňky, jsou charakteristické expresí invariantní Vα14 Jβ18 TCRα řetězce u myší a Vα24 Jβ18 u lidí a limitovanou velikostí TCRβ řetězce Vβ8, Vβ7 a Vβ2 u myší a Vβ11 u lidí. Jsou považovány za jedny z hlavních regulátorů imunitních odpovědí, neboť velmi rychle produkují velké množství Th1 (IFN-γ) i Th2 (IL-3, IL-4) cytokinů a zároveň mají i cytolytickou aktivitu. Regulace imunitních odpovědí představuje hlavní funkci těchto buněk. Tato jejich vlastnost byla studována zejména v kontextu α-GalCer. α-GalCer je glykolipid, který byl izolován z mořské houby Agel mauritianus jako protinádorová sloučenina, která se však nevyskytuje v buňkách savců. Protinádorová ochrana zprostředkovaná tímto glykolipidem závisí hlavně na produkci IFN-γ z aktivovaných buněk NKT typu I a na produkci IL-12 pomocí aktivovaných DC buněk.

I když hlavní funkcí NK T-lymfocytů typu I je podpora protinádorové imunity, na RMA/S T-buněčném modelu lymfomu myší byla zjištěna imunosupresivní aktivita těchto buněk. Na rozdíl od ostatních nádorových modelů, kdy NKT typu I produkovaly cytokiny jako IFN-γ a GM-CSF, v tomto modelu byla zvýšená produkce IL-13. To, zda budou mít NK T-lymfocyty typu I imunoregulační nebo imunosupresivní funkci, závisí pravděpodobně na povaze aktivačního signálu.

Kromě pozitivní regulace imunitního systému mohou NK T-lymfocyty regulovat imunitní systém i negativní, prostřednictvím imunosuprese. Imunosupresivní funkce NK T-lymfocytů převládá u NKT typu II. Funkce těchto buněk byla studována zejména v kontextu sulfatidu. Sulfatid je vlastní glykolipid odvozen z myelinu, který může specificky stimulovat NK T-lymfocyty typu II. Selektivní stimulace NK T-lymfocyty typu II sulfatidem významně zvyšuje růst metastáz. Tento glykolipid můžeme najít v mnoha tkáních, včetně nádorových. Nádorově odvozený sulfatid stimuluje NKT typu II a indukuje imunitní suprese u pacientů s nádorem. Tento paradoxní úkol NKT buněk v protinádorové imunitě byl demonstrován na dvou typech myší. První skupině myší, CD1d KO, chyběly oba typy NK T-lymfocytů. Tento typ myší byl rezistentní k nádorovému růstu. Druhé skupině myší, Jα18 KO, chyběly NKT typu I, avšak měla zachovaný typ II NK T-lymfocytů. Tento typ myší se choval podobně jako "wild-type" myši a byl dostatečným důkazem toho, že NKT typu II jsou dostatečné pro supresi imunologického dohledu.

Imunitní systém je komplexní síť, ve které se často vyskytují vzájemné interakce mezi dvěma nebo více podskupinami příbuzných buněk. Jednou z takových interakcí je i vzájemná regulace NK T-lymfocytů typu I a NK T-lymfocytů typu II. Pokud jsou NK T-lymfocyty typu II aktivovány sulfatidem, potlačují proliferační reakce NK Tlymfocyty typu I. V ConA-indukovaném poškození jater sulfatidem aktivovány NK T-lymfocyty typu II anergizovaly NKT typu I. Tato anergia byla způsobena prostřednictvím anergizujících plazmacytoidních DC. Proto je dost pravděpodobné, že se tyto dva druhy NK T-lymfocytů mohou vzájemně ovlivňovat přes zprostředkovatelské buňky. Je však třeba podotknout, že přesný mechanismus této interakce není momentálně ještě objasněn.

Autoimunitní choroba je orgánově-specifické či systematické onemocnění, při kterém dochází k útoku imunitního systému proti vlastním tkáním (autoantigenům). V místě výskytu vlastního antigenu vzniká chronický zánět a dochází k poškození tkání. NK T-lymfocyty zmírňují průběh nemocí jako je diabetes mellitus 1. typu, revmatoidní artritida, roztroušená skleróza a autoimunitní encefalomyelitida. NK T-lymfocyty vykazují také určité shodné rysy s regulačními T buňkami, tzv. Treg. Jak NKT, tak Treg lymfocyty se mohou aktivovat vazbou vlastních antigenů, ale jejich hlavní supresivní funkce není závislá na stimulaci antigenem. Dále hrají důležitou roli v regulaci zánětu a udržení periferní tolerance imunitního systému k vlastním tkáním. Společným povrchovým markerem je molekula CD25. K aktivaci oba typy buněk potřebují kostimulaci přes CD28/B.7 a CD40/CD40L.[4]

Různé studie provedené na myších modelech i u pacientů trpících rakovinou ukazují, že iNK T-lymfocyty se podstatně podílejí na dohledu imunitního systému nad nádorem. Invariantní NKT buňky se podílejí na rovnováze mezi reakcí štěpu proti leukémii (graft versus leukemia) a reakcí štěpu proti hostiteli (graft versus host) při transplantaci kostní dřeně jako léčebné procedury u pacientů s leukémií. Po transplantaci dochází k jejich expanzi a vyrovnání poměru NKT/T buněk. Pokud se jejich obnova nepovede, často dochází k návratu onemocnění. Poměr NKT/T-lymfocytů by se tak mohl stát důležitým diagnostickým znakem úspěšnosti transplantace. Navíc u dětských pacientů, u kterých by po transplantaci nedošlo k řádné obnově počtu iNKT buněk, by mohly pomoci infuze dárcovských iNK T-lymfocytů, aby se zabránilo recidivy leukémie.[6] Další možností terapeutického použití iNKT buněk při léčbě rakoviny je jejich aktivace exogenním ligandem – např. IL-12 či αGalCer. Tato aktivace iNKT buněk je závislá na sekundární produkci IL-12 myeloidními buňkami, což vede k produkci IFN-γ pomocnými buňkami a také následné aktivaci efektorových NKT a CD8+ T-lymfocytů a zvýšení hladiny sérových IFN-γ ,TNFα a IL-6. Terapie pouze exogenním αGalCer je však závislá na frekvenci NKT buněk v pacientově organismu, která je u jedinců velmi rozdílná. Navíc u pacientů s rakovinou bývá často frekvence periferních iNKT buněk nízká. Proto tato léčebná metoda nemůže mít všeobecné pokrytí. U pokročilých nádorů jsou výsledky infuzí také velice sporné. Naproti tomu vpravení dendritických buněk stimulovaných αGalCer do organismu pacientů vykazuje určité pozitivní výsledky. Nejúčinnější se však ukázala infuze dendritických buněk stimulovaných αGalCer, které navíc prezentují konkrétní nádorový antigen (fragment nádorové tkáně).[7]