NGC 6302

NGC 6302 (také známá jako Bug Nebula nebo Caldwell 69) je bipolární planetární mlhovina v souhvězdí Štíra. Objevil ji americký astronom Edward Emerson Barnard v roce 1880. Vnitřním uspořádáním se řadí mezi nejsložitější pozorované planetární mlhoviny. Spektrum mlhoviny ukazuje, že její centrální hvězda je jednou z nejžhavějších hvězd v Galaxii, protože má povrchovou teplotu více než 200 000 K, a původní hvězda tedy musela být velmi hmotná.

NGC 6302
Planetární mlhovina NGC 6302 na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Autor: HST/NASA/ESA.
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typplanetární mlhovina
ObjevitelEdward Emerson Barnard[1]
Datum objevu1880[1]
Rektascenze17h 13m 44,34s[2]
Deklinace-37°06′10,95″[2]
SouhvězdíŠtír (lat. Sco)
Zdánlivá magnituda (V)9,6[1]
Úhlová velikost83" × 24"[1]
Vzdálenost3 400 ± 500 ly
(1 040 ± 160 pc)[3]
Označení v katalozích
New General CatalogueNGC 6302
IRASIRAS 17103-3702
Gumův katalogGUM 60
Sharplessův katalogSH 2-6
Jiná označeníBug Nebula, PK349+1.1,[1] Caldwell 69
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Centrální hvězda, bílý trpaslík, byla přímo pozorována až v roce 2009 pomocí přístroje Wide Field Camera 3 Hubbleova vesmírného dalekohledu.[4] V současnosti má hvězda hmotnost přibližně 0,64 hmotností Slunce. Je obklopena zvlášť hustým diskem plynu a prachu. Předpokládá se, že tento disk způsobil bipolární skladbu mlhoviny ve tvaru přesýpacích hodin.[5] Tato bipolární skladba vykazuje mnoho zajímavých jevů, jako například ionizační stěny, chomáče a ostré hrany jejích laloků.

Pozorování
Poloha NGC 6302 v souhvězdí Štíra

NGC 6302 se na obloze nachází na místě výhodném pro její nalezení, protože leží 1° severně od spojnice dvou hvězd třetí magnitudy μ1 a μ2 Scorpii a jasné hvězdy s magnitudou 1,6 a jménem Shaula (λ Scorpii), 4 stupně západně od této hvězdy. Tuto mlhovinu je možné vyhledat dokonce i triedrem 10x50, i když je k tomu potřeba čistá obloha a mlhovina musí být vysoko nad obzorem. Pomocí dalekohledu o průměru 140 mm je možné pozorovat její protažení východo-západním směrem. Na snímcích zachycených amatérskými dalekohledy je zřetelná její nepravidelnost, která může připomínat rozmáčknutého brouka a na velmi podrobných fotografiích připomíná obrys motýlích křídel.[6]

Její deklinace je docela jižní, a proto je tato mlhovina ve většině obydlených oblastí severní polokoule těžko pozorovatelná. Ze severní a střední Evropy v podstatě není viditelná, stejně to platí pro většinu území Kanady, zatímco ve Středomoří, Spojených státech a Střední Asii vystupuje nízko nad obzor. Na jižní polokouli je dobře pozorovatelná, protože v mírném podnebném pásu vystupuje vysoko k zenitu.[7] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od dubna do září.

Historie pozorování

Mlhovina musela být známa již před rokem 1888, v tomto roce byl totiž vydán New General Catalogue, ve kterém je zahrnuta. Mnoho zdrojů připisuje její nalezení Jamesi Dunlopovi v roce 1826.[8][9][6] O'Meara však tvrdí, že ji Dunlopovi omylem přisoudil Edward Emerson Barnard. Ten vydal první známou studii o NGC 6302 v roce 1906.[10] Od té doby se na ni zaměřilo mnoho odborných prací, které objevily zajímavé vlastnosti mlhoviny, hodné dalšího studia. V posledních letech se zájem přesunul z diskuzí o typu buzení mlhoviny (rázová vlna nebo fotoionizace) směrem k vlastnostem velké prachové složky.

Na mlhovinu se zaměřily některé z prvních snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu po jeho poslední servisní misi v září 2009.[11]

Vlastnosti

NGC 6302 má složitou skladbu. Kromě dvou hlavních laloků má ještě druhý pár laloků, který může souviset s předchozím obdobím odvrhování hmoty z centrální hvězdy. Ve střední části mlhoviny se nachází tmavý pás, který centrální hvězdu zastiňuje na všech vlnových délkách.[12] Pozorování mlhoviny naznačují, že ji obepíná prstenec podobný tomu, který byl nalezen kolem mlhoviny Menzel 3 (Ant Nebula).[3] Osa mlhoviny svírá s plochou oblohy úhel 12,5°.

Severozápadně od centrální hvězdy se nachází výrazný lalok, který sahá až do vzdálenosti 3' od centrální hvězdy a odhaduje se, že vznikl výbuchem před 1 900 lety. Nachází se v něm kruhová část, jejíž stěny se šíří přesně Hubbleovým způsobem - rychlost proudění úměrně roste se vzdáleností od centrální hvězdy. V úhlové vzdálenosti 1,71' od centrální hvězdy je změřená rychlost šíření tohoto laloku 263 km/s a nejvzdálenější konec laloku se šíří rychlostí větší než 600 km/s. Západní hrana laloku vykazuje známky srážky s plynovými globulemi, které v této oblasti ovlivnily rychlost šíření.[3]

Centrální hvězda

Centrální hvězda mlhoviny, jedna z nejžhavějších známých hvězd, unikala objevení díky spojení její vysoké teploty (nejvíce vyzařuje v ultrafialové oblasti), prachového prstence (pohlcuje velkou část světla ze středové oblasti, zvláště pak ultrafialového) a jasného pozadí hvězdy. Na prvních snímcích HST nebyla vidět.[13] Odhalily ji až snímky z přístroje HST Wide Field Camera 3, který má vyšší rozlišení a větší citlivost.[4] Její udávaná teplota je 200 000 K a hmotnost 0,64 hmotností Slunce. Původní hmotnost hvězdy před výbuchem byla mnohem větší, ale většina hmoty byla odvržena a vytvořila planetární mlhovinu. Svítivost a teplota hvězdy naznačují, že v ní skončily jaderné reakce, pohasíná předpokládaným tempem 1% za rok a postupně se stane bílým trpaslíkem.

Chemické složení prachu

Výrazný prachový pás, který prochází středem mlhoviny, vykazuje výjimečné chemické složení. Jsou v něm obsaženy různé krystalické křemičitany, krystalický vodní led a křemen spolu s dalšími složkami, které byly vyhodnoceny jako první objev uhličitanů mimo sluneční soustavu.[14] Tento objev byl popřen kvůli obtížnosti tvorby uhličitanů v bezvodém prostředí.[15] Spor zatím zůstává nevyřešen.

Jednou z nejzajímavějších vlastností prachu v této mlhovině je současná přítomnost látek bohatých na kyslík (křemičitany) a bohatých na uhlík (polyaromatické uhlovodíky).[14] Hvězdy obyčejně bývají bohaté buď na kyslík nebo na uhlík a přechod od prvního typu k druhému nastává v pozdním období vývoje hvězdy kvůli jaderným a chemickým změnám v její atmosféře. NGC 6302 patří do skupiny objektů, ve kterých se uhlovodíkové molekuly vytvořily v prostředí bohatém na kyslík.[12]

Galerie obrázků

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků NGC 6302 na anglické Wikipedii a NGC 6302 na italské Wikipedii.

  1. The NGC/IC Project: Results for NGC 6302 [online]. [cit. 2016-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-28. (anglicky)
  2. SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 6302 [online]. [cit. 2016-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
  3. MEABURN, J.; LÓPEZ, J. A.; STEFFEN, W., et al. The Hubble-Type Outflows from the High-Excitation, Polypolar Planetary Nebula NGC 6302. S. 2303–2311. Astronomical Journal [online]. 2005 [cit. 2016-10-07]. Roč. 130, čís. 5, s. 2303–2311. Dostupné online. arXiv astro-ph/0507675. DOI 10.1086/496978. Bibcode 2005AJ....130.2303M. (anglicky)
  4. SZYSZKA, C.; WALSH, J. R; ZIJLSTRA, A. A., et al. Detection of the Central Star of the Planetary Nebula NGC 6302. S. L32-L36. Astrophysical Journal Letters [online]. 2009 [cit. 2016-10-07]. Roč. 707, s. L32-L36. Dostupné online. arXiv 0909.5143. DOI 10.1088/0004-637x/707/1/l32. Bibcode 2009ApJ...707L..32S. (anglicky)
  5. GURZADYAN, Grigor A. The Physics and Dynamics of Planetary Nebulae. Německo: Springer, 1997. ISBN 3-540-60965-2. S. 3.
  6. Stephen James O'Meara. The Caldwell Objects. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. ISBN 978-0-521-82796-6. S. 274.
  7. Deklinace 37° jižním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 53° od jižního nebeského pólu. Jižně od 53° jižní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco severně od 53° severní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  8. STEINICKE, Wolfgang. Nebel und Sternhaufen: Geschichte ihrer Entdeckung, Beobachtung und Katalogisierung- von Herschel bis Dreyers. Německo: Books on Demand, 2009. ISBN 978-3-8370-8350-7. S. 429.
  9. PLOTNER, Tammy. NGC 6302 by Don Goldman [online]. universetoday.com [cit. 2016-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
  10. BARNARD, Edward Emerson. The nebula NGC. 6302. S. 123. Astronomische Nachrichten [online]. 1906 [cit. 2016-10-07]. Roč. 173, čís. 8, s. 123. Dostupné online. DOI 10.1002/asna.19061730806. Bibcode 1906AN....173..123B. (anglicky)
  11. HubbleSite NewsCenter: Hubble Opens New Eyes on the Universe [online]. [cit. 2016-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
  12. MATSUURA, M.; ZIJLSTRA, A. A.; MOLSTER, F.J., et al. The dark lane of the planetary nebula NGC 6302. S. 383–400. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Květen 2005 [cit. 2016-10-07]. Roč. 359, s. 383–400. Dostupné online. DOI 10.1111/j.1365-2966.2005.08903.x. Bibcode 2005MNRAS.359..383M. (anglicky)
  13. Zijlstra, A.; ESA; NASA. NGC 6302: Big, Bright, Bug Nebula [online]. NASA, 2004-05-05 [cit. 2016-10-07]. Dostupné online. (anglicky)
  14. KEMPER, F.; MOLSTER, F. J.; JAEGER, C., et al. The mineral composition and spatial distribution of the dust ejecta of NGC 6302. S. 679–690. Astronomy and Astrophysics [online]. Listopad 2002 [cit. 2016-10-07]. Roč. 394, s. 679–690. Dostupné online. arXiv astro-ph/0208110. DOI 10.1051/0004-6361:20021119. Bibcode 2002A&A...394..679K. (anglicky)
  15. FERRAROTTI, A. S.; GAIL, H.-P. Mineral formation in stellar winds. V. Formation of calcium carbonate. S. 959–965. Astronomy and Astrophysics [online]. 2005 [cit. 2016-10-07]. Roč. 430, s. 959–965. Dostupné online. DOI 10.1051/0004-6361:20041856. Bibcode 2005A&A...430..959F. (anglicky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.