Muzeopedagogika

Komentovaná prohlídka výstavy uzpůsobená dětem

Aktivizační programy - muzejní animace - zpřístupňují dětem i dospělým informace z expozic srozumitelnější formou. Uplatňují se prvky muzejní animace, dramatiky, artefiletiky a arteterapie. V některých programech pracují účastníci i s hudbou a poezií. Muzejní animace je aktivitou, kde se setkají nejen s uměním, ale i s obyčejnými předměty, které jsou „svědky“ historie. Prožitek v muzeu získaný takto aktivně, zábavně a tvořivě je mnohem hlubším než pouhou individuálně nahodilou dětskou zkušeností.[1]

Muzea užité tvorby

Na výstavě o Bauhausu si mohli návštěvníci nejen na slavné židle sednout, ale si je také sami sestavit (Muzeum designu Benešov, 2016)

Významnou oblast představuje v muzeích umění užitá tvorba, vůči níž nemá veřejnost předsudky jako k soudobému volnému umění. Ta proto může tvořit hlavní magnet pro návštěvníky. Musí být ovšem prezentována neformálně s možností dotyku, praktického vyzkoušení a případně i laboratorního testování. Je to výzva pro soudobé edukátory, kteří musí umět vedle jednoduššího problému ochrany sbírkových předmětů vyřešit mnohem složitější (a dražší) otázku udržení bezpečné funkčnosti produktů moderního designu. V některých případech to ale není technicky ani finančně reálné, a proto nastupuje k mrtvému předmětu videodokument, které jej pomůže alespoň v představách návštěvníka oživit. Na rozdíl od volné tvorby kolektivní hlasité animace designu neuškodí.

První muzejně pedagogické úvahy spadají do 16. století a jsou spjaty s osobou vévody Albrechta V. Bavorského, který dal v letech 1563 – 67 zřídit Pokladnici umění, na kterou navázala roku 1575 Sbírka starožitností. Pro muzejní pedagogiku je významná postava Samuela Quicchenberga. Tento osobní lékař Albrechta V. vydal roku 1565 příručku Nápisy nejvyššího divadla (Inscriptiones vel Tituli Theatri Amplissimi), v níž nastínil edukační stránku respektující muzeologický program. Významnou osobnost představuje také J. A. Komenský (1592 – 1670) a jeho plán na zřízení speciálního zařízení, které by sloužilo ke vzdělávání a výchově širokých vrstev a které by plnilo i další muzejní funkce. Komenský považoval za přínosné předvádět žákům mnohé věci přímo, ve formě sbírkových exponátů.

K zakladatelům novodobé muzejní pedagogiky patří Emil Adolf Rossmüler (1806 – 67), jenž vytvořil v polovině 19. století koncepci přírodovědného muzea, které mělo prostřednictvím svých sbírek obohatit přírodopisné vyučování žáků. Další významnou osobností muzejní pedagogiky je John Dewey (1859 – 1952). Dewey propagoval myšlenku zřídit v centru školy muzeum, které se mělo stát samozřejmou součástí školního dne. Přesto, že se objevují v historii školy, které vytváří vlastní sbírky, přesahuje taková činnost jejich běžné organizační, personální i finanční možnosti. Pro školy je vhodné mít kabinety a laboratoře se základními učebními pomůckami, ale širší spektrum předmětů pro výuku je výhodné shromažďovat pro více škol najednou v paměťové instituci, která současně slouží nejen mládeži, ale i dospělým. Z hlediska muzejní pedagogiky byl významný rok 1934, kdy K. H. Jacob-Friesen poprvé použil tento pojem (muzejní pedagogika) ve své stati Kulturně-historická muzea a škola. Problematikou spolupráce muzea se školou se zabýval Adolf Reichwein (1898 – 1944) K rozvoji muzejní pedagogiky došlo v 60. letech 20. století, kdy začala být muzea otevírána školám a ve velkých muzeích začaly být připravovány programy pro žáky.[2]

Muzeum umění a designu Benešov (2015) Design je zcela nezbytné prakticky vyzkoušet, jinak chybně podporujeme vizuální estétství.

S nástupem internetu konstatují pedagogičtí teoretici, že vzdělávání se přelévá ze škol částečně do jiných oblastí. Může jít o různé formy e-learningu zprostředkované internetem, které ovšem nesplňují nejnovější požadavky charakterizované pojmem postdigitální pedagogika. Tento směr vychází z nedostatků komplexního smyslového kontaktu žáka s předměty vnímanými AV-technikou (chybí hmatový nebo čichový počitek). E-learning postdigitální pedagogika neodmítá, ale považuje za nezbytné jej dostatečně vyvážit komplexním kontaktem studenta s prezentovanou tematikou, což umožňují svými sbírkami právě muzea, která se tak stávají v digitální době , coby "kabinety škol" nezastupitelným prvky vzdělávacího procesu.

Rozvoji vyšší vizuální gramotnosti má předcházet výuka základů vizuální gramatiky.

Ten je nutné vnímat celostně, proto i Vzdělávání 4.0 v epoše Průmyslu 4.0 nepřináší důraz jen technologie, ale i na znalost lidského organismu ("vyvinutého" před desítkami tisíc let). Jeho funkčnost technologie různým způsobem narušují, např. převažující vizuální komunikace snižuje představivost a čtenářskou gramotnost, která umožňuje pracovat se skrytými významy. Její obnova patří k významným cílům vzdělávání digitální doby a zde se jako nejdůležitější poslání muzeí umění jeví podpora školního rozvoje čtenářské gramotnosti intenzívní muzejní podporou rozvoje vyšší vizuální gramotnosti, která se čtenářskou používá podobné principy.

Ukázkové testy čitelnosti běžné vizuální komunikace v muzejní laboratoři informačního designu. (Muzeum umění a designu Benešov, 2015)

Z českých odborníků se muzei zabýval např. Josef Beneš, který zdůrazňoval nejen jejich vzdělávací, ale též výchovnou funkci. Významnou osobností teorie muzejní pedagogiky je profesor Radek Horáček z Masarykovy univerzity v Brně, který jistý čas vykonával také funkci ředitele Domu umění města Brna. Počátkem 90. let 20. století se alternativními formami muzejní pedagogiky zabývalo Muzeum umění a designu Benešov (Tomáš a Anna Fassatiovi), které připravilo metodické publikace profesním sdružením (Asociaci muzeí - AMG[3] a Radě galerií ČR). V současné době se pak různými problémy muzejní pedagogiky zabývají: Vladimír Jůva (např. Dětské muzeum-edukační fenomén pro 21. století), Petra Šobáňová (Edukační potenciál muzea, Muzejní edukace), Lenka Mrázová, Lucie Jagošová a další. Významnými osobnostmi, které přispěly k rozvoji edukačních aktivit muzeí, jsou Alexandra Brabcová nebo Jan Slavík.[4][5]

V oboru se angažuje Metodické centrum muzejní pedagogiky při Moravském zemském muzeu v Brně, Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (nabízí magisterské studium oboru, pořádá konference a realizuje výzkumy), Katedra výtvarné kultury Západočeské univerzity v Plzni, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně (pořádá pravidelné konference), Komise pro práci s veřejností a muzejní pedagogiku při AMG ČR, Komora edukátorů Rady galerií ČR nebo i jednotlivé vědeckovýzkumné organizace, například Muzeum Českého krasu v Berouně, jež organizuje semináře pro muzejní pedagogy[6][7]. Muzeum umění a designu navázalo po roce 2010 na svůj předchozí výzkum alternativních metod edukace propracováním nové metodiky neformální edukace užitého umění (design, architektura) ve speciální laboratoři umožňující návštěvníkům subjektivní, a pomocí techniky i objektivní testování kvalit designu. Tradičnějšími formami edukace se systematicky zabývá pražské Uměleckoprůmyslové muzeum.[8]