Mungo Park

Vystudoval lékařství na Edinburské univerzitě a roku 1792 se stal lékařem na východoindické lodi Worcester. To ho přivedlo k cestovatelství a ke studiu flóry a fauny na ostrově Sumatra.

Roku 1795 byl pověřen britskou Africkou společností, aby se vypravil do Afriky prozkoumat tok řeky Nigeru, a navázal tak na výpravu Daniela Houghtona, kterého pravděpodobně zabili muslimové kolem roku 1790 na území dnešního Mali.

Park začal svou cestu v Gambii, kde se učil řeči kmene Mandingů. Z Gambie osm měsíců putoval do Mali. 20. července 1796 poblíž města Ségou prvně spatřil řeku Niger. Dále postupoval po toku Nigeru, s cílem dosáhnout Timbuktu. Asi po 300 kilometrech, u města Silla, však byl uvězněn muslimy. Z vězení se dostal a zotavoval se půl roku u přátelských nemuslimských domorodců. Poté se rozhodl pro návrat. Do Londýna dorazil v roce 1797, přičemž zjistil, že zde byl již považován za mrtvého. Ač jeho výprava neuspěla, díky knize, kterou o ní napsal – Cesta do vnitřních oblastí Afriky (1799) – se stal mimořádně populárním cestovatelem. Poté se usadil ve Skotsku a vrátil se k lékařské praxi.

V roce 1805 ovšem Africká společnost zorganizovala další výpravu a Parkova proslulost vedla k tomu, že byl postaven do jejího čela. Při druhé výpravě Park zužitkoval zkušenosti z první, až příliš dobrodružné akce, a snažil se tentokrát nic nepodcenit – doprovázel ho silně ozbrojený vojenský oddíl o čtyřiceti mužích. Přesto je útrapy ve středoafrické džungli zaskočily a nakonec k břehům Nigeru v Bamaku dorazilo jen jedenáct mužů.

Park si postavil člun a s přeživšími muži se vydal po proudu Nigeru. Do vlasti vyslal jednoho muže, aby referoval o postupu výpravy, a tím Park zmizel ze světa. Člen původní výpravy, který byl vyslán do Londýna s průběžnou informací, byl po čase pověřen pátráním. Našel již jen jediného člena výpravy, tlumočníka, který se prý zázrakem zachránil. Vyprávěl, že se Park plavil asi 2000 kilometrů po Nigeru, ale když dorazil k peřejím (dnes přehrada Kainji) u města Bussa v dnešní Nigérii, utkal se s místními domorodci. Park a další členové expedice po neúspěšné obraně nakonec skočili do vody a utopili se.

Parkovy zápisky z druhé cesty vyšly v Londýně roku 1815, což z něj učinilo ve své době legendu.

Parkovo jméno je však dnes považováno za kontroverzní, neboť jeho texty a východiska byly zjevně rasistické a vedení jeho výprav bylo agresivní.[1]