Monica (radar)

Za vývojem radaru Monica lze dohledat Teda Cooke-Yarborough[6][7], který byl průkopníkem v oblasti radarů, elektroniky a počítačů.[8] Radar byl vyvinut okolo roku 1942, původně měl sloužit britským stíhacím letounům, neboť vlivem soustředění na svůj úkol ztráceli piloti přehled o nepřátelských letounech.[7] Zkoušky prokázaly, že je zařízení úspěšné, ale nakonec došlo k namontování tohoto zařízení na bombardovací letouny RAF. Osádky bombardérů tak dostaly prostředek, který jim pomáhal během nočních misí najít nepřátelské letouny v prostoru za letadlem, a to do vzdálenosti asi 1000 yardů (914 m). Monica vysílala signál, který se odrážel zpět od objektů, obsluha radaru pak vyhodnocovala data z radaru. Nevýhodou radaru bylo, že nedovedl rozlišit vlastní a cizí letouny, což při letu ve formaci generovalo falešné poplachy.[1] Některé osádky tak raději systém nepoužívaly.

Z trosek sestřelených bombardérů dokázalo Německo reverzním inženýrstvím odhalit princip radaru Monica a zareagovalo na něj pasivním systémem FuG 227 Flensburg.[1]

Ve 4:25 13. července 1944 přistál po navigačním omylu na letiště RAF Woodbdridge u Suffolku noční stíhací letoun Junkers Ju 88 G-1.[9] Posádka letounu si myslela, že skončila v Německu. Británie, tak mohla prozkoumat letoun, na jehož palubě byl mimo jinou radarovou techniku, také pasivní radar FuG 227 Flensburg. O něm později Britové zjistili, že je naváděn na signál vysílaný radarem Monica. Místo ochrany, kterou měla Monica poskytovat, se tak stala naváděcím majákem pro nepřátelská letadla.[1]

Historik Bill Gunson ve své publikaci Night Fighters: A development and Combat History napsal:

Z radaru Monica vycházel radar AN/APS-13 Archie,[11] označovaný jako Monica Mk.7 a používaný USAAF, jehož použití je zdokumentované na strojích North American P-51 Mustang[11] nebo na atomových bombách Fat Man a Little Boy.[12]