Model politického cyklu

Harold Laswell ve své práci[4] rozdělil politický cyklus do sedmi fází, kterým chtěl poukázat způsob, jakým jsou veřejné politiky nejen vytvářeny, ale i jakým by měly být přijímány.

1. Informace (intelligence) – proces shromažďování informací o sociálním problému
2. Podpora (promotion) – proces, ve kterém dochází k vyjádření (ne)podpory pro jednotlivá řešení sociálního problému
3. Stanovení, nařízení (prescription) – rozhodnutí o řešení problému
4. Realizace (invocation) – realizace přijatého řešení (politiky)
5. Aplikace (application) – převedení politiky do podoby právní normy a do působení byrokratického aparátu
6. Ukončení (termination) – ukončení politiky jakmile budou její cíle naplňovány
7. Hodnocení (appraisal) – hodnocení (evaluace) dosažených výsledků ve srovnání se stanovenými cíli.

Sabatier[5] a Howlett s Rameshem[6] kritizovali Lasswellovu analýzu politického procesu, neboť se zaměřovala a omezovala výhradně na proces přijímání politiky skrze vládu. Lasswell se nezabýval jinými externími vlivy (externími aktéry) na vytváření veřejné politiky. To znamená, že se v jeho pohledu proces vytváření politiky omezoval na úzkou skupinu ústavních činitelů v rámci vlády.

Dalším ze vzorů zjednodušeného politického cyklu je verze Garryho D. Brewera.[7] V jeho podobě politický cyklus zahrnuje šest fází:

1. Invence/Iniciace – v této fázi aktéři definují problém a navrhují jeho řešení
2. Předpoklad – souvisí s kalkulací nákladů a přínosů jednotlivých návrhů řešení
3. Výběr (selekce) – dochází k přijetí či odmítnutí navržených řešení
4. Implementace – proces, ve kterém je přijatá politika naplňována. Brewer považoval tuto fázi za podceňovanou a zároveň za klíčovou při evaluaci politiky.
5. Hodnocení (evaluace) – zatímco první dvě fáze mají povahu anticipace, fáze evaluace se snaží dívat na proces zpětně. Její základní otázkou je, na základě jakých kritérií může být daná politika hodnocena. Po stanovení vhodných kritérií by pak měla poskytnout informace o naplnění stanovených cílů a tedy úspěšnosti přijaté politiky.
6. Ukončení - fáze pozměnění (úpravy) politik či programů, které byly nefunkční, neúspěšné, zastaralé, nadbytečné nebo zbytečné.

Garry D. Brewer zejména přispěl do teorie modelu politického cyklu s tvrzením, že politický cyklus není omezený cyklus (který by měl svůj začátek a konec), ale že se jedná o trvalý proces, který má tendenci se opakovat. Právě tímto tvrzením inspiroval celou řadu dalších autorů politického cyklu (např. Charlese O. Jonese[8]).

Howlett s Rameshem[9] navrhují pěti-fázový (resp. čtyř-fázový) model politického cyklu

1. Nastolení agendy (angl. Agenda-setting)– souvisí s procesem, kdy se problémy dostávají do povědomí vlády;
2. Formulace politiky (angl. Policy formulation) – proces, kdy jsou jednotlivé politiky vládou formulovány, koncipovány;
3. Rozhodnutí ve veřejné politice (angl. Decision-making) – proces, kdy vláda (ne)zaujímá určitý postoj;
4. Implementování politiky (angl. Policy implementation) – proces uskutečňování zmíněného postoje;
5. Hodnocení politiky (angl. Policy evaluation) – proces monitorování výsledků implementované politiky státem a občanskou společností, výsledek, který může vést k další rekonceptualizaci politického problému a jeho řešení.

Problém nastolování agendy (1) a hodnocení přijaté politiky (5) jsou fázemi, při kterých se mohou de facto všichni aktéři podílet na nátlaku vůči vládě k přijetí určitého postoje (v angličtině je soubor těchto aktérů nazýván jako policy universe). Zatímco na zbylých fázích se účastní pouze omezený počet aktérů (v angličtině terminologii označováno jako policy subsystem), kteří vlastní dostatečné množství informací o problému či jsou ústavou zplnomocněni k takovému aktu.

Většina analytiků politického procesu vychází ze 4-fázového modelu politického cyklu:[6]

1. Identifikace a uznání sociálního problému;
2. Rozhodnutí ve veřejné politice;
3. Implementace veřejné politiky;
   • Existuje několik typů implementace – autoritativní, participativní, model koalic aktérů a model nikdy nekončícího procesu učení
4. Hodnocení veřejné politiky.
   • Sleduje např.:
     1. výskyt problémů při implementaci řešení,
     2. efektivnost – tzn. kolik zdrojů bylo využito ve srovnání s dosaženými cíli,
     3. míra naplnění stanovených cílů.
   • Metody: analýza nákladů a přínosů (angl. cost-benefit analysis) či metoda hodnocení dopadů (angl. impact assessment).

Profesor Martin Potůček[10] se domnívá, že v okamžiku, kdy se řešení sociálního problému stane uznaným veřejným zájmem, jinými slovy – problém je identifikován a uznán (1. fáze), nastává chvíle pro koncipování a uplatnění nové veřejné politiky.

Také dodává, že hodnocení veřejné politiky v podstatě může dosáhnout dvou základních závěrů, a to takového, že sociální problém byl vyřešen a nebo, že se sociální problém nepodařilo vyřešit a veřejná politika se tak minula svým stanoveným cílům.[11]