Modální notace

Modální notace je systém notace vícehlasé hudby, který se používal v západní Evropě v tzv. notredamské éře ve 12. století až do počátku 13. století. Modální notace se vyvinula z předchozí kvadrátní notace.

Pérotin (Perotinus Magnus): tříhlasé organum Alleluia nativitas (1160-1170), Magnus liber organi

V dějinách evropské hudby byla modální notace prvním systémem, který umožňoval určovat rytmus, tedy pevně definovat sled dlouhých a krátkých notových hodnot. Tím, že tato notace dovolovala přesně zaznamenat rytmický průběh melodie, také usnadňovala koordinaci hlasů, a tak přispěla k dalšímu rozvoji evropské vícehlasé hudby.

Modální rytmus
Rytmické mody

V tehdejší hudbě převládaly rychlé třídobé rytmy a opakovaly se krátké rytmické formule (modi, viz tabulku na obrázku). Ve většině pramenů se uvádí šest rytmických modů, jak bylo poprvé vysvětleno v anonymním pojednání De mensurabili musica z doby kolem roku 1260. (Toto dílo bylo dříve připisováno Johannu de Garlandia, ten je však dnes považován pouze za editora, jenž na konci 13. století upravil text Hieronyma de Moravia[1]). V každém modu se pravidelně střídaly noty krátké (brevis) a dlouhé (longa), přičemž ovšem longa mohla být dvoudobá (imperfecta) nebo třídobá (perfecta) a brevis, obvykle jednodobá, mohla být za určitých okolností prodloužena na dvě doby ("alterována").

Tyto mody byly v teorii přiřazeny antickým metrickým stopám:

  1. modus: dlouhá–krátká v poměru 2:1 (trochej)
  2. modus: krátká–dlouhá 1:2 (jamb)
  3. modus: dlouhá–krátká–dlouhá 3:1:2 (daktyl)
  4. modus: krátká–dlouhá–dlouhá 1:2:3 (anapest)
  5. modus: řada dlouhých not, po třech zpravidla následovala pauza (spondej)
  6. modus: řada krátkých not (tribrachys)

Třetí a šestý modus se často používaly ve vrchních hlasech, pátý v hlase spodním, čtvrtý byl spíše teoretická konstrukce, prakticky se nepoužíval.[2]

Notový zápis

Přestože modální notace dokázala přesně zachytit rytmus, na rozdíl od pozdější notace menzurální nebo i od dnešního notopisu ještě neměla zvláštní tvar noty pro každou rytmickou hodnotu. Rytmus se tedy musel zapisovat pomocí různých kombinací ligatur (not spojených trámečkem) a prostých not (srv. zápis Perotinova organa na obrázku). Jednotlivé mody se zapisovaly takto:

  1. modus: ternární ligatura následovaná řadou ligatur binárních;
  2. modus: řada binárních ligatur se závěrečnou ternární;
  3. modus: řada ternárních ligatur s úvodní nesvázanou dlouhou notou;
  4. modus: řada ternárních ligatur se závěrečnou nesvázanou dlouhou notou;
  5. modus: řada nesvázaných dlouhých not;
  6. modus: řada vícetónových ligatur s úvodní nesvázanou krátkou notou.[2]

Na počátku 13. století nahradila modální notaci notace menzurální, která umožňovala zobrazit i členitější a méně pravidelný rytmus.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Modalnotation na německé Wikipedii.

  1. Baltzer, Rebecca A. "Johannes de Garlandia [Johannes Gallicus]" in: The New Grove Dictionary of Music and Musicians, druhé vydání, editoři Stanley Sadie a John Tyrrell. London: Macmillan Publishers, 2001.
  2. U. Michels, Encyklopedický atlas hudby, Praha: NLN 2000, str. 202n.

Literatura
  • Willi Apel: Die Notation der polyphonen Musik. VEB Breitkopf & Härtel, Leipzig 1962, ISBN 3-7330-0031-5
  • Möller/Stephan (Hg.): Neues Handbuch der Musikwissenschaft. Musik des Mittelalters. Bd. 2. Laaber, Laaber 1991
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.