Miloslav Polcar

Vyškolil se jako typograf. V letech 1967–1973 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru monumentální malby. (prof. Zdeněk Sklenář a Václav Menčík). Od roku 1991 do roku 2009 učil kresbu a grafiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. [1] Roku 1992 byl jmenován docentem.

Od roku 1989 byl členem Volného sdružení Tolerance, od roku 1993 členem Asociace volné grafiky a členem, později členem výboru a kurátorem Sdružení českých umělců grafiků Hollar.[2] Od roku 2019 je členem Umělecké besedy. Zasedal v porotě pro udělení Ceny Vladimíra Boudníka.[3] Samostatně vystavuje od roku 1983.

Miloslav Polcar se zabývá grafikou a malířstvím, tvoří autorské knihy a kolážované prostorové objekty a instalace, ale pro celou jeho tvorbu je charakteristický princip stírání hranic mezi různými výtvarnými disciplínami.[4] Jeho celoživotním tématem je to, co sám nazývá „osobní archeologie“ a má tím na mysli zdroje inspirace v dávných civilizacích, ke kterým se obracela i evropská poválečná moderna. Polcar se vrací do ještě hlubší minulosti a vychází z archetypálních znaků, které lidé užívali dávno před vznikem kodifikovaného písma. Jako absolvent ateliéru monumentální malby dává i v grafice přednost velkým formátům. V jeho pojetí již grafika ztratila svůj historický důvod k multiplikaci otisků a své grafické listy dotváří malbou a mechanickými zásahy, které z nich činí originál. Typickým rysem Polcarova rukopisu je vysoká míra abstrakce.

Jeho ranou tvorbu ovlivnila strukturální abstrakce 60. let[5] a pak studium u Zdeňka Sklenáře, který ve svém díle kombinoval východní kaligrafii s abstraktní malbou. Zásadním formativním zážitkem pro něj byla i pražská výstava španělské grafiky v roce 1980, která prezentovala reliéfní velkoformátové tisky a širokou škálu výtvarných technik. Archetypální podstata znaku je pro Polcara spojnicí mezi archaickým a moderním a stala se východiskem k sérii grafických listů, v nichž se odráží i meditativní proud moderního umění, lettrismus a strukturální abstrakce. Abstraktní vizuální zápis univerzálního písma, které je na pomezí mezi písmem a obrazem, je v jeho tvorbě jakýmsi „předtextem“, o kterém se zmiňuje Vilém Flusser.

Polcar si jako typograf uvědomoval samostatné estetické kvality písma i jeho význam jako znaku, jako nositele sdělení a základního prvku jazykového a komunikačního systému, který prochází naší kulturou až do současnosti. V osmdesátých letech se v jeho tvorbě objevuje fiktivní model strukturálního kaligrafického znaku záměrně odkazujícího ke svému základu v ideo­grafickém (znakovém) písmu. Využívá jak otisky barvy z matrice, tak malbu štětcem. Někdy bývá vyrytá struktura znaku nebo strukturální formy ponechána bez barvy a využívá pouze reliéfní kvality nebo je úsporně doplňována v kontrastu černé a bílé.[6] Některé grafické listy z tohoto období vypadají jako potrhané a perforované stránky rozevřené knihy, popsané lidskou rukou ve zběsilém rytmu, který působí svou naléhavostí, ale obsah poselství skrývá (Fragmenty II). Tyto znaky se v Polcarových grafických listech vyskytují ve větších celcích, řazených jako text vertikálně i horizontálně. Odtud bylo blízko i k představě autorské knihy i knihy jako samostatného sochařského objektu.[7]

Koncem 80. let Polcar pracoval s jiným druhem archetypálních zobrazení a jeho grafiky se podobaly figurám megalitických kultur nebo totemům primitivních národů, které byly na počátku lidského dorozumívání.[8] Centrálnímu motivu, kterým byl symbol hlavy nebo figury, přiřadil konkrétní význam (Posel, 1988) a obrys vyplnil změtí šrafur a ornamentů.[6] V těchto intencích vznikla řada megalitických plastických objektů, především autorských knih a rotulů vyzařujících obsesi papírovým materiálem zemitých barev a rituálních přírodních pigmentů s nadsazenou plasticitou vysokého reliéfního slepotisku.[9]

K tisku grafických listů autor využívá mimo klasických kovových a dřevěných matric i netradiční materiály jako sádru, beton, plexisklo nebo styrodur. Ten zpracovává rytím, leptáním i teplem a matrici nakonec vystavuje jako samostatný artefakt. Východiskem k prostorovým objektům byl původně papírový materiál, který Polcar vrstvil, lisoval, prořezával a nakonec z něj vytvářel prostorové instalace. Podobně vystupoval reliéfní povrch stále více do prostoru také u tiskové matrice, až se nakonec osamostatnil. Jeho velkoformátové kovové stély, navazující na papírové instalace, byly zpracovány rytím a leptáním a představovaly záznam jakýchsi energetických kvant na rozhraní volné kaligrafie a univerzálního písma. Toto téma nezřetelných textů, které vyzývají diváka k přemýšlení, prochází celou Polcarovou tvorbou a autor je realizuje i formou dlouhých papírových svitků navinutých na různě velké tubusy.[7] Polcarovy třírozměrné „modely prostorových situací“ kombinují rozměrné tiskové matrice s členitými dřevěnými objekty, které kolážuje vlastními grafickými listy.

Specifické místo v Polcarově tvorbě zaujímají velkoplošné tisky na průsvitném rýžovém papíře a práce se světlem. Některé byly vytvořeny pro výstavu Otisk / Impressio ut Paradigma v kostele U Salvátora na Starém Městě v Praze roku 2017, jako třetí část trilogie jeho autorských výstav. Instalace proti oknům prosvítila papír a vyvolala dojem éteričnosti a dematerializace, skutečnost spíše pociťovanou a tušenou.[10] Díla mají monumentální rozměr a formu imateriálních abstrakcí. Vyvolávají dojem tušových kreseb, které se rozpíjejí na ploše transparentního papíru do neurčitých útvarů. Specifickým způsobem navazují na spontánní tendence v abstraktním umění 2. poloviny 20. století, které provázela fascinace tvaroslovím náhodně vytvořených skvrn nebo linií a často také inspirace tradičním čínským nebo japonským uměním, se kterým vede Polcar tvůrčí dialog.[11]

Při práci s papírem Polcar toto médium pojímá velmi otevřeně, hledá jeho vyjadřovací možnosti, estetické a materiálové kvality. Pracuje s různými typy ručního papíru, využívá papíry různorodých gramáží a kvalit – od pevného a silného papíru či kartonu, z něhož vytváří prostorové objekty, například variabilní autorské knihy, přes strukturální papírové reliéfy až po transparentní a jemné čínské rýžové papíry. Své grafiky otevírá do prostoru a vytváří trojrozměrné, mnohdy variabilní knižní objekty. V téměř v monochromatických tiscích autor ukazuje svou citlivost pro vidění a vnímání různých odstínů, sytosti či naopak transparentnosti jedné barvy. Barva v jeho tiscích působí téměř jako živý organismus, natolik jí autor dává svobodu se rozpíjet, vpíjet, rozmazávat či překrývat. Výsledné tisky připomínají buněčné struktury, ať již z rostlinné či živočišné říše.[12]

• 
  Fragmenty II
• 
  Kaligrafie 1,2 (1988)
• 
  Autorský knižní objekt 1 (1988)
• 
  Ulita (2004)
• 
  Rotace I-III (2008)
• 
  Grafika k listování 1 (2017)
• 
  Grafika k listování 2 (2017)
• 
  Hlava (2018)
• 
  Variabilní knižní objekt 1 (2018)
• 
  Vrstvy 1 (2018)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miloslav Polcar na Wikimedia Commons
• Miloslav Polcar v informačním systému abART
• Miloslav Polcar: Medailon
• Hollar: Polcar Miloslav
• Obrazy, grafiky a prostorové objekty Miloslava Polcara v Nové síni Rabasovy galerie v Rakovníku, K. Oujezdský, ČRo Vltava 4.3.2010
• Prostor grafiky“ Miloslava Polcara, K. Oujezdský, ČRo Vltava, 14.2.2012
• Ostrovský Letohrádek zdobí velkoformátové umění z papíru, J. Šorf, ČRo Karlovy Vary, 3.6.2019