Mikrotužka

První mechanické tužky se objevily v 18. století,^[zdroj?] v 19. a 20. století se pak objevila řada dalších patentovaných provedení. Conrad Gesner popsal jakousi mechanickou tužku již v roce 1565, její tuhu by však bylo potřeba ostřit. V roce 1791 byla ve vraku potopené lodi nalezena mechanická tužka.[1]

Skutečné prvenství je tak připisováno patentu Sampsona Mordana a Johna Isaaca Hawkinse z Velké Británie roku 1822. Do roku 1874 patentů značně přibylo. K rozvoji došlo mj. ve Spojených státech, odkud také vzešla významná Wahl Adding Machine Company, která ve 20. letech 20. století prodala přes 120 000 svých tužek s názvem Eversharp. Úspěchy tužka zaznamenala také v Japonsku, kde ji vylepšil Tokuji Hayakaway, a byla uvedena jako „vždy připravená ostrá tužka“.[2]

K důležitým dnešním výrobcům mikrotužek patří např. Pentel, Pilot a Tombow (Japonsko), Faber-Castell a Rotring (Německo), PaperMate (USA), Parker (Spojené království) a mnoho dalších, zejména evropských a asijských výrobců. V Česku vyrábí mikrotužky firma Koh-i-noor.

Mikrotužky lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií: na ty, které tuhu pouze drží a na ty, které tuhu drží a mohou ji také vysunovat. První typy mikrotužek fungovaly na principu šroubu, který při otáčení tuhu v tužce posouval. Některé měly také pojistný mechanismus, který neumožnil zasunutí tuhy zpět do tužky.

Tuhy do mikrotužky jsou většinou směsí grafitu s jílem či polymery. Tyto tuhy mají svoje značení, podobně jako tuhy v obyčejných tužkách, ale méně rozsáhlé. Většinou jsou tuhy vyměnitelné, nicméně existují i levné mikrotužky na jedno použití.

Tuhy se liší průměrem[3] a tvrdostí, výjimečně se vyskytují i v barevných variacích. Průměr mikrotužky, používané na obyčejné psaní, se pohybuje okolo 0,5–0,9 mm, a tvrdost odpovídá tužce tvrdosti HB.