Mien Ruys

Svou kariéru zahájila v zahradní školce svých rodičů v Dedemsvaartu. Její otec Bonne Ruys založil v roce 1888 školku „Moerheim Nursery“ a specializoval se na trvalky. Mien Ruys krátce studovala zahradní architekturu v Berlíně v roce 1920 a později absolvovala stáže v Anglii, např. ve městě Tunbridge Wells. Otec byl přítelem slavné zahradní architektky Gertrude Jekyll, od níž se naučila používat barevné kombinace .[4] Po návratu domů se zapojila do práce v rodinné firmě. Od roku 1924 Mien Ruys začala experimentovat na pozemcích svých rodičů.[5] První zkušenosti ji přivedly k zásadě, že výběr rostlin je nutné vždy přizpůsobit půdním a klimatickým podmínkám.

Ve třicátých letech studovala architekturu u Marinuse Jana Granpré Molièra, známého holandského architekta a krajináře a zpočátku byla ovlivněna tzv. Delftskou školou. Inklinovala k jednoduchým, prostým tvarům a to ji vedlo ke spolupráci se skupinou významných architektů „8“ z Amsterdamu a „Opbouw“ z Rotterdamu.[6] Pracovala s architektem Gerritem Rietveldem[7], který v Bergeijku projektoval továrnu a park, který ji obklopuje, navrhovala Mien Ruys.[8] Inspiraci čerpala od Mondriana, Van Doesburga a Christophera Tunnarda.[9]

Celoživotním dílem Mien Ruys byly zahrady v Dedemsvaartu, které sloužily jako tvůrčí laboratoř, kde autorka zkoušela zahradní design před uvedením do praxe. Tyto experimenty byly základem pro další zahrady podle jejích návrhů a pomohly jí stát se jednou z nejpozoruhodnějších krajinných a zahradních architektů v Nizozemsku. V první polovině dvacátého století se zahrady v Dedemsvaartu staly nejvýznamnější trvalkovou školkou v Evropě.[1]

Až do konce druhé světové války se Mien Ruys zabývala hlavně tvorbou velkých soukromých zahrad, ve kterých měly významné místo trvalkové záhony. Po válce se věnovala také veřejné zeleni a její tvorba té doby byla charakterizována používáním šikmých linií a úhlů v kontrastu s pravidelnými domy. Později se ale vrátila k rovným liniím často ve formě pravidelně zastřižených zelených čtverců v kontrastu s rozvolněným vzhledem trvalek.[10]

Zahrada v muzeu Mien Ruys. Linie chodníku spojuje kompozici umně v celek.

Mien Ruys v Nizozemsku vydala řadu knih, nejznámější z nich je Het Vaste plantenboek (Kniha trvalek). Se svým manželem Theo Moussaultem[1] (bývalý majitel amsterdamského týdeníku De Groene Amsterdammer)[7] vydávala od roku 1955 čtvrtletník Onze eigen Tuin (Naše vlastní zahrada), který je stále považován za jednu z nejkreativnějších nizozemských publikací v této oblasti[11] a obsahoval také „zahradnické poučky pro začátečníky“. Mien Ruys zemřela v roce 1999.[12]

Zahrada v muzeu Mien Ruys. Zjevný vliv architektury 20. století.

Zahrada v muzeu Mien Ruys. Nevhodně nově vysázený Miscantus sinensis narušuje prostor v kompozici.

Ruys patří mezi uznávané zahradní architekty. Časopis Trouw ji zařadil mezi deset nejvlivnějších zahradních architektů na světě. Její styl je charakterizován jako jasný, přímý a holý. Byla ovlivněna japonským designem a použitím obdélníkových prostor, vody, bambusu a dřeva. Je jí přičítána schopnost vytvářet otevřené a přehledné prostory i v malých zahradách.

Experimentovala s různými levnými a odpadovými materiály, nejúspěšnější byla s oblázkovými dlaždicemi a pražci. Rovněž se pokoušela o použití recyklovaných plastů.[9] Její použití starých železničních pražců vedlo ke konceptu zahrad „bielzentuin“ (od „biels,“ holandské slovo pro pražec). První bielzentuin udělala v roce 1956, v zahradě bytového domu v Overveen postaveném holandským architektem Gerardem Holtem. Dům je na seznamu městských památek.[13] To vedlo k velkému využívání pražců v nizozemských zahradách a Mien Ruys se začalo říkat „Bielzen Mien“. Práce Mien Ruys významně ovlivnily mnoho dalších architektů během 20. a počátku 21. století.[9] Jako originální lze hodnotit i používání vyšších travin ve skupinách a cílená práce s prostorem a liniemi. Její práce jsou typické asymetrickou kompozicí hmot, zřetelnými úhly a překrývajícími se tvary. Brzy po válce tvořila zahrady s diagonální úpravou, s ohledem na postavení domu, což jí vyneslo přezdívku „Schuine Mien“ (Šikmá Mien).[9] Během dalších let se její styl změnil.

V úpravách kladla důraz na jednoduchost a snadnou údržbu. Ovlivnila vytváření soukromého prostoru intimních malých částí zahrad, tak jak o to usilovala Gertrude Jekyll. V souladu s pracemi Gertrudy Jekyll rovněž používala přírodní styl zahradních úprav místo kobercových výsadeb křiklavých barev.[9] Vlivem vzestupu používání funkcionalistických a dalších ozdobných úprav okleštěných budov docházelo ke zjednodušování zahrady, která měla být v souladu s budovou. Vždy hledala podstatu prostoru a možnosti místa; jednoduché a funkční rozvržení s volnou, přirozenou výsadbou.

Její úpravy zahrad lze popsat jako vyvážené s kontrastními texturami, tvary a barvami, v souladu s dobovou módou. Používala trávy v kontrastu s vodou. Používala velké nebo malé vodní plochy. Výsadby jsou provedeny tak, aby dávaly pocit přírody a přirozenosti.[9] Domnívala se, že trvalky umožňují zažít přírodu v zahradě, což pokládala za důležitou funkci zahrady.

Významně ovlivnila masové používání trvalek nabídkou levných rostlin a použitím rostlin vhodných pro různá stanoviště.[9] Významné bylo také její využívání a šíření rostlin pěstovaných z cibulí.[14] Její rady o tom, jak a kde sázet cibuloviny byly vyhledávány i ve Spojených státech.[15]

Muzeum s názvem Tuinen Mien Ruys (Zahrady Mien Ruys) bylo otevřeno v roce 1976 a obsahuje 25 modelových zahrad. Je spravováno nadací Foundation Tuinen Mien Ruys, která začala spolupracovat s Rijksdienst voor het Cultureel Erfgoed v roce 2001. V důsledku toho byl v říjnu 2004 třem ze zahrad udělen status „Rijksmonument“ (národní kulturní památka). V roce 2014 bylo přidáno dalších šest zahrad z období rekonstrukce. Celý komplex je městskou památkou a je přístupný pro veřejnost.

V roce 2002 muzeum Tuinen Mien Ruys vydalo zprávu, že z důvodu finančních potíží rozšiřuje své aktivity.[7] Nadace se také rozešla se školkami Moerheim, na které bylo muzeum stále připojeno a vybudovalo si svůj vlastní vchod. S pomocí dobrovolníků a dárců se stal rozpočet opět účetně finančně vyrovnaným v roce 2008.[16]

• 
  Zahrada v muzeu Mien Ruys.
• 
  V úpravách klade důraz na jednoduchost a zohledňuje potřebu snadné údržby.
• 
• 
  Ovlivnila vytváření soukromého prostoru intimních malých částí zahrad, tak jak o to usilovala G.Jekyllová, navíc s jednoduchostí tehdy módních úprav.
• 
  Zasazením výsadeb přímo do zpevněné plochy chodníků a odpočivadel omezuje náklady na údržbu.
• 
  Zahrada v muzeu Mien Ruys.Zahrady vzniklé zjevně pod vlivem Jekyllové.
• 
  Zahrada v muzeu Mien Ruys.Zahrady vzniklé zjevně pod vlivem Jekyllové.
• 

• Firemní zahrada pro KNSM na KNSM Island, v Amsterdamu, nyní přejmenovaná na Mien Ruysplantsoen (1956, 1994)
• Zahrada pro Diaconessenhuis (nemocnice), v Amsterdamu