Micubiši A7M

Společnost Micubiši dostala v dubnu 1942 příkaz k zahájení konstrukce stroje M-50 Reppu, který měl vyhovovat specifikacím 17-Ši, které požadovali, aby stroj měl maximální rychlost 639 km/h ve výšce 6000 m, vytrvalost 2,5 h při 463 km/h a celkovou maximální rychlost 834 km/h. Vyzbrojen měl být dvěma 20 mm kanóny a 13,2 mm kulomety. Šéfkonstruktér Džiró Horikošipro tedy požadoval použití nově vyvíjených dvouhvězdicových osmnáctiválců Micubiši MK9A nebo MK9B. Vzhledem k tomu, že tyto motory nebyly zatím dostupné v září 1942 námořnictvo nařídilo použít slabší motory Nakajima NK9K Homare.

První prototyp letounu s označením A7M1 vzlétl 6. května 1944 a ukázalo se, že se jedná o moderní stroj. Při zkouškách bojovými piloty byla oceněna jeho stabilita, dobrá ovladatelnost a obratnost. Díky možnosti diferencovaného použití vzletových klapek se vyrovnal A6M. Avšak vzhledem k tomu, že nebyl k dispozici silnější motor, letoun nedosahoval předpokládané rychlosti a stoupavosti, v 6000 m měl motor výkon pouze 1300 k a dosahoval rychlosti jen 575 km/h. Čas výstupu do 6000 m byl 10 až 11 min. Proto 30. července 1944 námořnictvo stavbu dalších pěti prototypů, s pořadovými čísly tři až šest, zastavilo.

Stíhačka A7M měla samosvorné obaly palivových nádrží, pancéřový plát za sedadlem pilota či pancéřové čelní sklo. Jednalo se celokovovou konstrukci s plátnem pokrývajícím jen ovládací plochy. Křídla byla mírně lomená do W a na koncích se dala sklopit nahoru. Vrtule byla čtyřlistá.

Výzbroj tvořily dva kanóny verze 99-2 ráže 20 mm po 200 nábojích a dva kulomety verze 3 ráže 13,2 mm po 400 nábojích, které byly umístěny v křídlech.

Nové motory MK9A se podařilo vyprodukovat až v druhé polovině roku 1944, ovšem kvůli jejich větší velikosti musel být přepracován drak šestého prototypu. Vznikla tak nová verze, která dostala označení A7M2. 13. října 1944 proběhly úspěšné zkoušky a tak započala stavba 6 dalších prototypů a příprava sériové výroby. Sériově vyráběný A7M2 Reppu typ 22 měl mít výzbroj stejnou jako A7M1, nebo měl být vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanóny a dvěma 250 kg pumami umístěnými pod křídly. Ve výšce 6000 m měl dosahovat 628 km/h.

Kvůli silnému zemětřesení v prosinci 1944 v prefektuře Nagoja a náletům amerických bombardérů B-29, které narušilo výrobu MK9A v závodě Daiko, však k masivní výrobě nedošlo a zůstalo tak u několika málo prototypů a jediného dokončeného sériového exempláře.[2] Druhý prototyp byl zničen při přistání, první, třetí a pátý při náletech. Zbylé tři stroje přežili v letuschopném stavu do konce války.

Od února 1944 se připravovala verze A7M3-J typ 34 se čtyřmi 30 mm kanóny umístěnými v silnějších křídlech a dvěma šikmými v upraveném trupu. Stroj měl být poháněn turbokompresorovým motorem MK9A. Maketa stroje byla dokončena v únoru a v říjnu měl být hotov i prototyp. Ve výrobě byl i stroj A7M3 typ 23 poháněný motorem MK9C s třístupňovým mechanickým kompresorem o výkonu 2250 k a vyzbrojen 6 kanóny verze 99 model 2. Tento prototyp měl být dokončen v prosinci 1945. Další verzí měl být letoun A8M Rifiku s drakem A7M3-J a motorem Nakajima Ha-41 nebo Ha-44 vyráběný ve spolupráci továren Micubiši a Nakajima. Zůstalo však jen u projektu.

Micubiši A7M2

Údaje dle[3] [4]

• Osádka: 1
• Délka: 11 m
• Rozpětí: 14 m
• Výška: 4,28 m
• Nosná plocha: 30,86 m²
• Prázdná hmotnost: 3 226 kg
• Vzletová hmotnost: 4 720 kg
• Pohonná jednotka: 1 × vzduchem chlazený osmnáctiválcový dvouhvězdicový motor Micubiši MK9A pohánějící čtyřlistou stavitelnou vrtuli
• Výkon pohonné jednotky: 1 640,5 kW (2 200 hp) (vzletový)