Šachový velmistr
V šachu se titul velmistr používá od počátku 20. století pro označení nejsilnějších světových hráčů. Způsob udělování se ovšem postupně měnil.
Poprvé byl titul udělen ruským carem Mikulášem II. roku 1914 pěti finalistům turnaje v Petrohradě[zdroj?] – byli to Lasker, Capablanca, Aljechin, Tarrasch a Marshall. Šachový historik Edward Winter si povšiml, že jméno cara Mikuláše II. je v souvislosti s petrohradským turnajem zmiňováno až v roce 1940.[1] Dobové prameny o udělení velmistrovského titulu v Petrohradě 1914 nehovoří. Poté nebyl udělován až do roku 1950 (s výjimkou Sovětského svazu, kde počátkem 30. let vznikl titul „Velmistr Sovětského svazu“, uznávaný a udělovaný ovšem pouze v rámci SSSR), ale slovo velmistr se neformálně používalo pro označování příslušníků nejužší světové šachové elity.
Roku 1950 udělila Mezinárodní šachová federace FIDE titul mezinárodního velmistra (zkratka IGM, GM nebo v Česku i VM) 26 hráčům, kteří buď v té době nebo v minulosti patřili ke světové špičce. Mezi těmito velmistry byl i Čech Oldřich Duras, který toto uznání získal za své výkony kolem roku 1910.[2] Titul od té doby byl i nadále ve výjimečných případech udělován jako čestné uznání minulých zásluh o šachy.
FIDE zároveň zavedla kvalifikační pravidla, která umožňují titul mezinárodního velmistra získat na základě určitých výkonů. Nejběžnější způsob dosažení titulu v současnosti je získat rating Elo aspoň 2500 bodů a navíc splnit takzvané velmistrovské normy, tedy definované výkony v mezinárodních turnajích s účastí zahraničních velmistrů.
Kromě tohoto základního titulu mezinárodního velmistra lze dnes získávat i tituly nižší (např. mezinárodní mistr), ženské (mezinárodní velmistryně) nebo ve zvláštních odvětvích šachu (kompoziční šach, korespondenční šach). Neoficiální označení „supervelmistr“ se v šachu používá pro hráče s ratingem Elo nad 2700.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu mezinárodní velmistr na Wikimedia Commons