Mezinárodní účetní standardy

Standard vymezuje základní náležitosti účetní závěrky, aby bylo dosaženo její srovnatelnosti s účetními výkazy z předchozích období a výkazy jiných podniků.

Standard definuje zásoby jako aktiva držená za účelem prodeje v rámci běžného obchodního styku, aktiva ve výrobním procesu pro takový prodej nebo aktiva ve formě materiálu nebo dodávek ke spotřebě ve výrobním procesu nebo poskytování služeb.

Standard definuje způsob vyhotovení výkazu o peněžních tocích, který tvoří nedílnou součást účetní závěrky.

Standard stanovuje kritéria pro výběr a uplatnění účetních politik, účtování změn v těchto politikách, změn účetních odhadů a oprav chyb v účetním období.

Účelem standardu je informovat o situacích vzniklých po rozvahovém dni.

Standard určuje správné zobrazení nákladů a výnosů plynoucích ze stavebních smluv.

Standard pracuje s pojmy splatná a odložená daň.

Standard se zabývá problematikou pozemků, budov a zařízení. Řeší jak jejich oceňování v rozvaze, tak opravy a technické zhodnocení, odpisování, vyřazení a jejich uznatelnost jako položky aktiva v rozvaze.

Jedná se o rozsáhlejší standard, který vymezuje vykazování a zveřejňování zaměstnaneckých požitků v rámci účetní závěrky. Zaměstnaneckými požitky se rozumí všechny formy úplat poskytovaných jednotkou výměnou za služby zaměstnancům.

Účelem standardu je poskytnout návod na účtování a zveřejňování různých forem státní pomoci společnostem.

Standard vysvětluje používání směnných kurzů a jejich vykazování v účetní závěrce při transakcích uskutečněných v zahraničních měnách.

Standard určuje vykazování výpůjčních nákladů, které jsou zejména úroky z bankovních úvěrů, krátkodobých a dlouhodobých půjček vypočítané využitím metody efektivní úrokové míry, která je stanovena standardem IFRS 9 – Finanční nástroje; finanční náklady související s leasingem (účtované v souladu se standardem IRFS 16 – Leasingy); kurzové rozdíly plynoucích z půjček v cizí měně v rozsahu, v jakém se vztahují k úpravě úrokových nákladů.

Standard reaguje na to, že vztahy se spřízněnými osobami nejsou založeny na tržní bázi, tudíž je podstatné jejich zveřejnění v účetní závěrce. Tento standard se dotýká nejen konsolidovaných ale i individuálních účetních závěrek.

Standard definuje tyto 2 druhy penzijních plánů:

• Plán definovaných příspěvků
• Plán definovaných požitků

Tento standard se vztahuje na společnosti, které nejsou povinny zpracovat a zveřejnit konsolidovanou účetní závěrku.

Standard musí být aplikován na investice do společností pod společnou kontrolou nebo s významným vlivem.

V tomto standardu jsou popsány principy, které mají dodržovat společnosti operující v hyperinflačních prostředích.

Standard ukládá pravidla pro vykazování finančních nástrojů v účetní závěrce, což jsou finanční závazky, vlastní kapitál a finanční aktiva.

Standard určuje vykázání ukazatele zisku na akcii přímo ve výkazu zisků a ztráty, který se vypočítá jako poměr čistého zisku nebo ztráty k váženému průměru počtu kmenových akcií v oběhu. U složité kapitálové struktury musí společnost zveřejnit i zředěný zisk na akcii.

Aplikace IAS 33 se vyžaduje pouze v případě podniků, které mají obchodovatelné kmenové nebo potenciální kmenové akcie, nebo jsou v procesu emise kmenových akcií nebo potenciálních kmenových akcií na veřejných trzích cenných papírů.[3]

Standard upravuje vykazování za účetní období, které je kratší jak jeden rok.

Standard určuje postupy při zjištění snížení hodnoty aktiv, které musí být provedeno v okamžiku, kdy je toto snížení zjištěno. U daných položek se provádí zjišťování snížení hodnoty každý rok, a to u nehmotných aktiv v souladu s jejich dobou životnosti, nedokončených nehmotných aktiv a u goodwillu.

Standard definuje rezervu jako dluh s nejistým časovým určením a částkou. Například se může jednat o ručitelské závazky, závazky právní, nebo závazky smluvní povahy.

K rozpoznání a vykázání je nutné, aby aktivum splnilo obecnou definici formulovanou v koncepčním rámci, důležitými podmínkami jsou především identifikovatelnost a ovládání (kontrola) aktiva. Problematický může být spolehlivý odhad budoucí užitečnosti aktiva a jeho ocenění. Za splnění určitých podmínek je aktivum účtováno v ceně pořízení.[4]

Standard klade důraz na ocenění finančních nástrojů, kdy rozeznává 3 typy zajišťovacích vztahů, a to fair value zajištění, cash flow zajištění a zajištění čisté investice zahraničních aktiv (dle IAS 21).

Nemovitosti dle tohoto standardu mohou být rozeznány jako zásoba, dlouhodobé hmotné aktivum nebo finanční investice a to dle účelu držení nemovitosti.

Uplatnění standardu je povinné v oblasti biologických aktiv, zemědělské produkce v okamžiku sklizně a vládních dotací, pokud s touto činností dotace souvisí.[5]