Merab Kostava

Narodil se v roce 1939 v Tbilisi, hlavním městě tehdejší Gruzínské SSR. Už v pubertě se zajímal o otázky lidských práv a svobod a na protest proti sovětskému systému založil společně se svým přítelem Zviadem Gamsachurdiou tajný undergroundový spolek mládeže Gorgasliani, pojmenovaný tak, jak si říkali staří gruzínští panovníci. V roce 1956 a 1958 byl on, Gamsachurdia a ještě několik dalších členů Gorgasliani zatčeni za protisovětské aktivity, když hlásali nezávislost Gruzie na Sovětském svazu. Oba byli navíc obviněni z distribuce protikomunistické literatury a letáků, za což oba strávili několik měsíců v tbiliské psychiatrické léčebně. Po propuštění nastoupil na Státní konzervatoř v Tbilisi a v roce 1962 získal diplom. Potom až do roku 1977 působil jako učitel na místní hudební škole.

I v době po propuštění z vězení (nebo léčení) koncem 50. let zůstal věrný své víře ve svobodu a lidská práva, i když byl často sledován úřady. Spolu se Zviadem Gamsachurdiou tajně zřídili samizdatovou tiskárnu a vydávali zakázanou literaturu a samizdatové časopisy. Na těchto aktivitách se také podílela i Kostavova manželka, která byla v té době profesorkou matematiky na Státní univerzitě v Tbilisi.

V roce 1974 spoluzakládal první oficiální organizaci na obranu lidských práv v Gruzii a v letech 1976 a 1977 se podílel na zřízení gruzínského Helsinského výboru. V tu dobu Kostava řídil činnost obou těchto organizací. V roce 1975 se stal členem Amnesty International.

V roce 1977 se aktivity organizací požadující dodržování lidských práv a svobod dostaly do střetu s Brežněvovou vládou. V celém Sovětském svazu proběhlo zatýkání všech osob, které se podílely na jejich činnostech. Merab Kostava byl odsouzen na deset let nucených prací a vyhnanstvím na Sibiř. Za své zásluhy byl pak v roce 1978 společně s Gamsachurdiou nominován na získání Nobelovy ceny míru, ale tu nakonec nedostali. Ve vězení sepsal svá vědecká díla o gruzínské literatuře a historii, včetně Pikrebi sakartvelos misiaze.

Na Sibiři ale trpěl špatným zdravotním stavem, hlavně po tom, kdy se nakazil tuberkulózou. Několikrát také držel hladovku na protest proti nelidským podmínkám panujících v pracovních táborech. Ve vězení mu situaci ještě navíc zhoršila zpráva o smrti jeho jediného syna, který byl nalezen oběšený. Nicméně ho ani vězení, ani nic jiného nezlomilo, také díky jeho manželce, která ho celých deset let podporovala, a po propuštění v roce 1987 pokračoval v činnosti na podporu lidských práv a svobod a také na nezávislost Gruzie.

V roce 1988 spoluzakládal Spolek Svatý Ilja Spravedlivý a stal se jedním z vůdců této organizace na podporu gruzínské nezávislosti. Společně se Zviadem Gamsachurdiou organizoval poklidné demonstrace za nezávislost, včetně té z 9. dubna 1989, kterou rozehnala Rudá armáda a Kostava byl opět uvězněn. Po 45 dnech byl ale propuštěn. Jeho snaha o nezávislost Gruzie se nakonec ukázala být úspěšná, ale on sám se nedožil dne, kdy byla nezávislost Gruzie vyhlášena. Merab Kostava zemřel při autonehodě dne 13. října 1989.

Kostava byl pohřben na hřbitově Mtacminda Panteon, kde bylo pohřbeno mnoho významných Gruzínců, a byl prohlášen za národního hrdinu. V červnu následujícího roku byl založen Spolek Meraba Kostavy, který se pravidelně účastní pozorování voleb do gruzínského parlamentu. Kostavova smrt ale zanechala na vývoji v nově vzniklém státě dalekosáhlé následky, protože Zviad Gamsachurdia zůstal v čele organizací na obnovu Gruzínské republiky sám a bez dalšího vlivného člověka v čele těchto organizací již nikdo nedokázal vyvážit Gamsachurdiův radikalismus, který způsobil jeho rychlý politický pád a nestabilitu v zemi.

• Řád národního hrdiny – Gruzie, 2013[1]