Mentální model

Podle teorie mentálního modelu veškeré vnímané podněty a pozorování ukládáme do paměti ve formě modelu, který je vytvářen na základě smyslových informací a je kombinován s dosud uloženými informacemi.[2]

Prof. Jay W. Forrester definoval mentální model jako: "Obraz světa okolo nás, který nosíme v hlavě je pouhým modelem. Nikdo nemá v hlavě obraz celého světa, vlády či země. Má pouze vybrané pojmy a vztahy mezi nimi a ty používá k reprezentaci reálného systému."[3]

Mentální model je zpravidla:

• založen na obtížně posouditelných, zpochybnitelných, nejasných, nebo neúplných skutečnostech
• flexibilní – je značně proměnlivý jak v pozitivním tak i negativním slova smyslu
• působí jako informační filtr – způsobuje tak selektivní vnímání, neboli vnímání jen námi vybraných částí informace
• ve srovnání se složitostmi okolního světa je značně omezený a i ve chvíli, kdy model bude rozsáhlý a v jistém souladu s realitou, při odvozování logických důsledků z něj jsme značně omezeni. Musíme vzít v potaz např. omezení krátkodobé paměti – tzn. všeobecně známé pravidlo o maximálním počtu prvků, které jsme najednou schopni si zapamatovat, gestaltismus, nebo nedodržování zásad z logiky, apod.
• zdrojem takových informací, které nikde jinde nenajdeme tzv. tacitní znalost – jsou kdykoliv k dispozici a lze jich využívat, když jiné cesty nejsou možné, s čímž souvisí skutečnost, že není vždy úplně jasně srozumitelný pro ostatní a v procesu interpretace může být vykládán různými způsoby[3][1][4]

K vyjádření se používají 3 prostředky[3]:

• šestiúhelníky

pomocí nich vyjadřujeme základní závislosti, které platí v populaci. Prvky které spolu souvisí se dotýkají hranami.

• příčinné smyčkové diagramy

prostředek, který umožňuje zobrazení tendence a směru informačního spoje a z toho vyplývající příčinnost

• diagram toků

prostředek nejdokonalejšího vyjádření poměrů v dynamickém systému

Po analyzování základních vlastností, je nutné si přiblížit proces změny mentálních modelů, neboli proces učení se[1]. Učení se je zpětnovazebný proces a lze znázornit jako:

Termín "mentální model" se poprvé objevil v roce 1943 v knize Kennetha Craika (1914 – 1945) "The Nature of Explanation". Craik by jistě ve svých tezích pokračoval, ale v roce 1945 měl vážnou nehodu na kole a předčasně tak ve svých 31 letech zemřel.

Nutno zmínit i neméně slavného prof. Jay Wright Forrestera, jež byl zakladatelem systémové dynamiky a je autorem mnoha článků týkající se této problematiky ze 40. až 80. let 20. století.

Více teoretizovat o mentálních modelech se začalo krátce po zrození "kognitivních věd" v 80. letech.

V roce 1983 se objevily hned dvě knihy se stejným názvem "Mentální modely", ovšem obě pojem "mentální model" používaly trochu odlišně.

Philip Johnson-Laird, profesor na Princetonské Univerzitě na katedře psychologie viděl mentální modely jako způsob, jak popsat proces, který člověku umožní vyřešit jeho problém. Jeho teorie zahrnovala použití různých sad diagramů, které sloužily k popisu různých kombinací a možných závěrů. (Johnson-Laird, 1983).

Dedre Gentner a Albert Steves viděli smysl mentálních modelů v tom, že poskytují lidem informace o tom, jak psychické systémy pracují. Tento přístup, by mohl být zobecněn na nespočet situací, které člověka utváří, včetně chování objektů podle zákonů fyziky. (Gentner a Stevens, 1983)

Od té doby proběhlo nespočet diskuzí na téma mentální modely a jejich použitelnosti ve vztahu člověk vs. počítač, užitečnost pro lidi, kterou se zabýval Donald Norman a Steve Krug v knize "Nenuťte uživatele přemýšlet" (v orig. "Don't Make Me Think").[7]

Pro popis struktury se využívá obecně srozumitelné univerzální grafické symboly, díky nimž lze popsat strukturu vytvářející chování jakéhokoliv systému v čase. Jsou-li jednotlivé prvky správně definovány, je možné na počítači v příslušném software model simulovat a interpretovat výsledky (např. formou grafů).