Menno Huizinga

V roce 1926 pracoval v Amsterdamu, o dva roky později v Haagu a v roce 1929 absolvoval studijní cestu do Spojených států amerických, kde pracoval v malém fotografickém studiu The Hughes Company, navštívil také Baltimore (Maryland) a pracoval tam ve velké společnosti Lucas Kanarian v New Yorku.

Huizinga založil vlastní studio pro korporátní fotografii, ale v roce 1938 toto studio zavřel. Byl firemním fotografem v Provinciale Geldersche Electriciteits-Maatschappij, Philips a Vliegtuigenfabriek Koolhoven. Během bombardování Rotterdamu ztratil téměř veškeré své fotografické vybavení.[4]

V průběhu okupace se z firemního fotografa proměnil v nelegálního reportéra, který vždy fotografoval aktuální události. Huizinga také fotografoval na mikrofilm pro skupinu odporu, pracoval pro spolek De Ondergedoken Camera (Skrytá kamera[2], Underground kamera) během druhé světové války.[3] Skupina vznikla z iniciativy fotografů Fritze Kahlenberga a Tonnyho van Renterghema a zahrnovala jak profesionální fotografy, tak i amatéry. Cílem bylo využít jejich schopnosti dokumentovat. Protože fotografování bylo během německé okupace Nizozemska zakázáno, pracovalo se jim za velmi obtížných okolností. Pro svou vlastní bezpečnost často zůstávali v anonymitě a někdy pod pseudonymem. Jejich cílem bylo zachytit všední život v nacisty okupovaném Nizozemí. Museli se vypořádat s velkými logistickými problémy, jako byl nedostatek materiálu a omezená elektrické energie, vyžadující použití karbidových výbojek a centrální temné komory, ale i tak se jim podařilo zachytit hodně situací. Fotoaparáty byly často skryty pod bundou, novinami nebo zabudovány do nákupních tašek nebo aktovek s otvorem pro objektiv.[2]

Huizing fotografoval od roku 1941 do roku 1943 v Amsterdamu, Rotterdamu, Goudě, Delftu, Haarlemu a Nijmegenu pro Nizozemskou asociaci ochrany ovzduší a v roce 1942 byl filmovým operátorem pro Nizozemský červený kříž. Natočil záznamy o důsledcích německé okupace v Haagu pro skupinu odporu Packard, město Haag a místní Interchurch Office pro Haagu a okolí. Vytvořil sérii snímků Hladové zimy 1944–1945 pro místní Plaatselijk Interkerkelijk Bureau's Gravenhage a Omstreken. V roce 1945 se přestěhoval do Amsterdamu a vstoupil do Institutu Lichtbeeldeninstituut.

Fotografoval každodenní život v Haagu, v roce 1942 fotografoval stavbu Atlantického valu, v roce 1943 zaznamenal kácení lesů Haagse a v zimě roku 1944 fotografoval zoufalé hledání všeho hořlavého. Během špionážního fotografování schoval svůj fotoaparát Leica do krabice od sýru s otvorem vyříznutým pro objektiv a cestoval na svém bicyklu. Nakonec fotografoval osvobození a příchod vojsk a oslavy konce války. Fotografie jsou součástí rozsáhlé sbírky NIOD Instituut voor Oorlogs-, Holocaust- en Genocidestudies (Institut pro studium války, genocidy a holokaustu).

Od roku 1935 je známý fotomontáží pro obal knihy De Pantserkrant, kterou vydal Nijgh a van Ditmar.

Od roku 1930 byl členem Nederlandsche Fotografen Patroons Vereeniging (NFPV).

Úložiště Wikimedia Commons obsahuje téměř 800 jeho reportážních a portrétních fotografií.

• 
  Menno Huizinga: Velociped s upraveným předním kolem kvůli nedostatku běžných pneumatik, Haag, 1943–1944
• 
  Menno Huizinga: Ženy si odnášejí dřevo na topení z rozbořené budovy během období nedostatku paliva způsobeného vnitrostátní železniční stávkou, Haag, 1944–1945
• 
  Menno Huizinga: Podvyživený chlapec během Hladové zimy, 1944–1945
• 
  Menno Huizinga: Špionážní fotografie, dole v popřed jsou vidět řídítka Huizingova kola, žena dokázala koupit oranžovou vlajku, 1944–1945
• 
  Menno Huizinga: Dva chlapci si hrají po osvobození na raftu z potravinářských plechovek a dřeva, léto 1945
• 
  Menno Huizinga: Kvůli nedostatku koní museli lidé vozy táhnout sami. Evakuace z okresu Marlot v Haagu a Wassenaar kvůli vypuštění raket V2.