Memento mori

Memento mori (výslovnost [mementó morí], latinsky pamatuj na smrt; pamatuj, že jsi smrtelný[1]) je mravní zásada, často citovaná ve středověku a raném novověku, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako lidská kostra a její části (smrt) nebo přesýpací hodiny (krátkost času).

Hans Memling: Triptych pozemské marnosti a boží spásy, přední strana, kolem 1485. Malíř kontrastuje pozemskou nádheru a luxus s perspektivou smrti a pekla
Memento mori
Wolgemut, Michael. Danse macabre (Norimberk 1493)

Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že „opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná“.[2] Podobné názory v antice dále hlásali stoikové a Seneca.

Křesťanství

V křesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivé nunc est bibendum („teď je třeba pít“), a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu (vanitas) pozemských potěšení.

Biblický základ tohoto postoje se nachází v Sírachovcově poučení „budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš“[3] a v rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadech popelce na Popeleční středu, při nichž jsou věřící poznamenáváni popelem a upozorňováni „prach jsi a v prach se obrátíš“.

Umění

V umění se téma memento mori obvykle objevovalo v kontextu pohřebišť, ale časté bylo např. i při výzdobě hodin, kde se používaly nápisy jako ultima forsan (snad poslední hodina), vulnerant omnes, ultima necat (každá zraňuje, poslední zabíjí) nebo tempus fugit (čas běží). Vyobrazení tance smrti (danse macabre) se na konci středověku objevovala běžně i v kostelích.

Odkazy

Reference
  1. Memento mori [online]. www.artslexikon.cz [cit. 2016-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-08.
  2. Platon. Faidon. Překlad František Novotný. Praha: Jan Laichter, 1941. S. 28.
  3. Sír 7,36 (ČEP)

Literatura
  • GROLLOVÁ, Jana. Memento mori středověkých reformních postil: Obraz života a smrti v písemné tradici středověkého kazatelství. 1. vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2017. 334 s. ISBN 978-80-7464-937-0.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.