Meluzína (Zelinka)

O dceru hostinského z hospody "U větrné růže", krásnou Ondřejku, se uchází trojice nápadníků — statkář Všehoměl, hrabě Darmoživ a chudý muzikant František. Ondřejka má sice nejraději Františka, současně ji však spaluje touha po jiném světě a nepoznaném životě. Do hostince přichází tajemný host, pán z Větrova, a uchází se o Ondřejku, která je jím přitahována. Ostatní nápadníky hravě přemůže — odfoukne Všehomělův statek, Darmoživovy pergameny i píseň Františkových houslí. Ondřejce líčí své větrné panství a okouzlenou dívku si odvádí.

Větrný život nad oblaky je plný radosti, větříčky zpívají, a Ondřejka je nejprve okouzlena. Ale v povětří nemá nikdo stání, nikde není pravý domov, místo na pevný stůl a kolébku. Ondřejce se brzy začne stýskat po domově. Na zem se však smí vrátit jen jednou za rok a nesmí ji nikdo obejmout, jinak by se stala lidem neviditelnou.

Ondřejka se po roce vrací do rodného hostince. Opět zde nachází otce i své tři nápadníky, kteří o ni stále stojí, ona však objetí každému odmítne. Teprve v noci u okna podlehne kouzlu rodného kraje a poté i zpěvu houslí, které jí pod oknem rozeznívá František. Vydá se za ním a odevzdává se mu, i když si je vědoma, jaký osud ji čeká.

František a jeho matka sedí za bouřky ve světnici a vzpomínají na Ondřejku. Ta je jim nyní neviditelná, rozezní však Františkovy housle a nechává Františkovi jejich právě narozenou dcerku, aby ji chránila před hněvem svého manžela. František ve tváři dítěte shledá svou podobu a pochopí. Odstěhuje se do jiného kraje a dcerku spolu s babičkou vychovají tak, aby nevěděla, kdo je její matkou.

František dívku pojmenoval Zefyrinka, je jí nyní deset let. Chudá rodina nemá pro nemocné dítě ani trochu mléka. Ondřejka/Meluzína a pán z Větrova právě prolétávají ve sněhové vánici nad vesnicí. Meluzína zoufá nad neštěstím svého dítěte a svým nářkem a kvílením prosí u ostatních chalup. Vesničané pochopí a kladou za okna a na prahy mouku, mléko a med, které Meluzína odnáší Zefyrince.

Vesnické děti se Zefyrince vysmívají, že nemá maminku. Když se ale děvčátko chce vrhnou do tůně, zjevuje se mu se svolením pána z Větrova Meluzína, aby ji utěšila a slíbila, že ji vždy bude provázet jako vánek nad Zefyrčiným čelem. I v budoucnosti se bude Meluzína starat o všechny děti, které potřebují pomoc.