Mejšle

Jde o polodřeváky – na rozdíl od klasických dřeváků mají dřevěnou pouze podrážku a nárt obepíná svršek z tuhé kůže.[2][3][4][5] Kožená část je k dřevěné podrážce přibitá po jejím obvodu čalounickými hřebíčky tak, aby obuv shora nepropouštěla vodu.[6][7] Svršek může být zpevněn drátem a podpatek podkůvkou.

Obdobná obuv se nosila i v horských oblastech Bavorska, Saska a Rakouska.[7] V pohraničí, kde žili Češi, převažovaly klasické dřeváky; tam, kde žili Němci se nosily převážně mejšle.[8]

Mejšle byly vyráběny z tvrdého bukového dřeva,[6] pohodlnější a teplejší byly vyráběny ze dřeva smrkového, ty však neměly tak dlouhou životnost; někdy mohly být mejšle i zdobené.[3] Na Horažďovicku se vyráběly mejšle olšové – ty byly lehké a dalo se v nich i tancovat.[3] Existují i mejšle z osikového dřeva.[7] Jinak mejšle sloužily spíše jako pracovní či domácí obuv, zkrátka jako boty, které lze rychle nazout a chodit s nimi po dvoře či do maštale.[3][6] Většinou se nosily okolo chalupy jako letní obuv, ale někdy se nosily i na delší cesty sněhovými závějemi (většinou proto, že jiná obuv nebyla dostupná).[3] V současnosti se stále používají jako nazouvací obuv, případně slouží dekorativním účelům.[3] Mejšle se zouvaly v předsíni stavení, v domu.[9]

Slovo „mejšle“ má původ v německém nářečním výrazu Nöischla, které souvisí s argotickým označením Noschen či Nuschen pro botu obecně.[4] Mezi další varianty označení patřily majšle na Doudlebsku, čurýky na Strakonicku (čurýk též označovat vepře, označení pro obuv je druhotné), podělávky, čerty či bácy.[10][11]